Nedobrovolně svobodní v církvi
Dnešní společnost přešla do módu, že je normální vstupovat do manželství v pozdějším věku, předtím žít na hromádce a klidně mít i několik dětí, než si ti dva dají závazný slib manželský, pokud vůbec. Velký trend je být svobodný, budovat kariéru a případně si „užívat“ života a rodinu oddalovat. Společnost to podporuje i pomocí zákonů a nevidí na tom nic špatného. Manželství se pro mnohé stává přežitkem.
Audio pouze pro předplatitele
V církvi naopak na svobodné lidi ve vyšším věku, kteří nevstoupili do manželství a nezaložili rodinu, dlouhodobě nejsme připraveni a nevíme si s nimi rady. Mnohdy se na ně církev dívá jako na neschopné najít si partnera, jako na ztroskotance. Kdykoli slyším, že něco takového někdo z křesťanů o svobodných lidech pronese, vzbudí to ve mně rozhořčení. Většina z věřících „singles“ si tento stav nevybrala. Nelze ani říct, že by přebírali – z koho? Většina z nich by nabídky na společný život spočítala na jedné ruce. Opravdu je manželství jedinou správnou cestou pro život? Kolik věřících manželství se poslední dobou rozpadlo a způsobilo to velká zranění! A co apoštol Pavel? Není ve výsledku sobecké určovat, co je pro druhého to správné?
Službě nezadaným jsem se začala věnovat ještě jako svobodná. Moje touha byla vdát se hned po škole a založit rodinu, ale nakonec jsem se vdávala až ve čtyřiceti. Vnímala jsem v srdci jako pravdu Boží slovo „Není dobré, aby člověk byl sám – stvořil je jako muže a ženu...“. Ale neměla jsem to „štěstí“, že bych našla životního partnera dříve. O to víc si uvědomuji ono štěstí, že mi Hospodin dal báječného manžela, ač jsme si oba na sebe museli počkat do pozdějšího věku. Dal mi muže, se kterým jsme oba zaměřeni na Krista a službu jemu. Vztah, který není založen na pocitech a vzhledu, ale na poznání srdce toho druhého a Boží vůle pro naše životy.
Většina ze svobodných nemá dar celibátu, nejsou rozhodnutí zůstat po celý život sami jako apoštol Pavel a upřímně se modlí za manžela či manželku. Většina z nich ani nemá velký výběr – buď jsou ve sboru sami, nebo mají kolem sebe jednoho dva potenciální partnery, kteří ale evidentně nejsou vhodní právě pro ně. Zvláště pro sestry je to hodně náročné, protože věřících svobodných mužů je méně než věřících svobodných žen, a pokud chtějí upřímného křesťana, tak se musejí smířit s tím, že některé zůstanou samy – a s tím se smířit rozhodně není snadné!
Chtěla jsem se vdát hned po škole a založit rodinu, ale nakonec jsem se vdala až ve čtyřiceti.
Ale buďme upřímní. Není lepší zůstat sám než vstoupit do vztahu pro vztah a být po zbytek života nešťastný či nakonec podstoupit bolestivý rozvod, protože to nebude možné unést? Ani toto uvědomění nám to ale neulehčuje. Člověk v srdci bojuje s bolestí, s nenaplněním Božího „ploďte a množte se a naplňte zemi“, se samotou... A i to jsou některé důvody, proč děláme programy pro singles – aby se mohli vzájemně povzbuzovat, potěšovat, zjišťovat, že nejsou v této situaci sami, nacházet nová přátelství, a dá-li Hospodin, tak třeba i potkat svého životního partnera či partnerku.
Pro mě byly programy pro nezadané křesťany velkým povzbuzením, ač jsem manžela potkala jinde. A jsem moc ráda, že jsem na tyto akce jezdila, protože díky nim mám mnoho úžasných přátel.
A jak se tedy dívat na svobodné? S láskou, se snahou pochopit, čím si procházejí, s přátelstvím, s povzbuzováním. S modlitbou, aby těm, pro které to má připravené, Bůh dal v ten správný čas dobrého partnera, se kterým jejich život bude víc oslavovat Krista, než kdyby byli sami. S modlitbou, aby jim Bůh dal trpělivost, radost, pokoj a mnoho dalšího, co sám ve své svrchovanosti nabízí každému z nás. S pohledem, že život mimo manželství není méně hodnotný než život v manželství. Možná i bez zdůrazňování, že manželství je jediná cesta, protože není. Pro takovou změnu by ale měla i církev přijmout, že tu nejsou pouze rodiny s dětmi, ale i mnoho jiných skupin, na které se někdy zapomíná a které některá církevní společenství svým zaměřením i zraňují (svobodní, neplodné páry, rozvedení, vdovy, vdovci, senioři...) a které se v takto nastaveném prostředí nemusejí cítit komfortně, protože „nezapadají“.
Přeji nám, abychom uměli prokazovat úctu jeden druhému, ať už je ten druhý v jakékoli pro nás nepochopitelné situaci. Abychom si prokazovali Boží lásku, která přenáší hory a která neřeší to, v jakém stavu se zrovna nacházíme, protože Bůh s námi počítá každou chvíli našeho života. Ať už žijeme v manželství, nebo mimo něj.
Autorka je koordinátorkou aktivit Singles+ v Církvi bratrské.