„Naději jsem propašoval i do blues,“ říká písničkář Jindra Černohorský

Tvůj životní příběh je bohatý. Čím vším už jsi byl?

Nejprve jsem se stal elektromechanikem. Nedlouho poté jsem začal dálkově studovat teologii a už po dvou letech studia jsem nastoupil jako kazatel na svůj první sbor Církve adventistů (CASD). Postupně jsem působil asi ve třech dalších sborech. Z pozice duchovního a za podpory církve jsem také vedl volnočasové centrum na jednom sídlišti v Hradci Králové. Později mi přišel do cesty pořad Za obzorem a nabídka, abych na plný úvazek pracoval v internetové televizi naší církve HopeTV, kde už devátým rokem působím jako redaktor. Jako duchovní tam mám taky na starost komunikaci s lidmi přes internet. Kromě toho se věnuji muzice, což je můj celoživotní koníček.

To vypadá, že jsi v posledních letech „profesionální křesťan“.

To je pravda. Až mě to někdy děsí (úsměv).

Prošel jsi kapelami (Gabriel, Grace, Bell Blues Band…), které hrály různé žánry: rock, blues, worship, dnes hraješ folk-rock. Jaký je v těch vyjadřovacích prostředcích rozdíl?

Vnímám to tak, že hudba by vždy měla souznít s textem, který doprovází. Mně se vždycky líbila melodická muzika a táhlo mě to ke kytarové muzice. Blues je hudba vyjadřující beznaděj. Ale když jsem hrál blues já, vždycky jsem tam tu naději nějak dostal. Nedokázal jsem napsat písničku o tom, jak je všechno k ničemu… Vždycky jsem psal o tom, čemu věřím a co mi přináší smysl života. Takže výrazové prostředky jsou sice různé, ale vždycky musí vyvěrat z duše muzikanta. Někdo se třeba pozastavuje nad tím, jak jde dohromady rocková nebo heavymetalová hudba a křesťanství. Ale pro mě je důležité, co to dělá s lidmi. Takže jestli heavymetalová křesťanská kapela někoho přivede k Pánu Bohu, nemám s tím problém.

Takže ve folk-rocku nebo alternativním rocku ses našel?

Ano, v hudbě, kterou teď dělám se svou současnou kapelou, jsem šťastný. Ale je to dáno i mou povahou; jsem spíše melancholik, takže i moje písně mají texty, které se snaží jít do hloubky, některé jsou smutnější, i když vždycky je v nich naděje.

Čím jsem starší…

Dlouho jsi působil jako pastor a setkal ses s řadou lidí a životních příběhů. Ovlivnilo to nějak tvou tvorbu?

Na posledním albu „Řekni mi…“ je píseň Nekonečná touha a za ní je jasný příběh, který se stal. Na předchozím albu jsem ke každé písni napsal, proč vznikla, na základě jaké zkušenosti. Obecně mě práce duchovního ovlivnila v tom, že mě to tváří v tvář různým lidským osudům, setkání se smrtí, vedlo k hlubšímu přemýšlení o věcech, které si možná lidé běžně nepřipouštějí. A čím jsem starší, tím víc přemýšlím nad konečností lidského života a nad tím, jak rychle život utíká. A i když se konec blíží, vím, že je tady naděje, že to není definitivní konec.

Zmínil jsi, že je ti blízký také sport. Co tě na této oblasti vlastně chytlo?

Sportu se věnuju celý život. Hrál jsem fotbal, jezdil jsem na snowboardu, windsurfingu. Ale stolní tenis mě provází už přibližně od třinácti a mám ho moc rád. Myslím si, že je dobře, když si člověk najde nějakou aktivitu, u které se může pořádně hýbat a která ho bude bavit. Zkoušel jsem i běhat, ale to bylo to příliš monotónní; u stolního tenisu je i trocha adrenalinu a soutěživosti. Dnes hraju za České Meziříčí krajský přebor první třídy. Je milé, že můj tým ví, že by pro mě jako adventistu bylo problém hrát v sobotu, proto všechny domácí zápasy pořádají v neděli a vycházejí mi tak vstříc.

Přiblížit se k Tomu, který je nad námi

Svoje první CD (Jindra Černohorský) jsi vydal v roce 2017, na podzim 2019 následovalo další (Řekni mi…). Natočit album je poměrně nákladné. Jak jsi to řešil?

Záleží, jestli si to člověk točí vlastním nákladem, nebo má producenta. První CD jsme si z poloviny financovali sami. Jsme samozřejmě ochotní do toho investovat, ale máme omezené možnosti a nemůžeme to dělat každé dva roky.
Druhé album nám produkoval Ivan Kurtev a pomáhali nám lidé kolem Žalmana a spol. (Petr Novotný, Petr Havrda, Petr Michal). Důležitá také byla podpora projektu na Startovači, kde nám fanoušci pomohli vybrat potřebnou částku. Ale i tak jsme do toho nějaké vlastní peníze dát museli. To ale není to podstatné. Hlavní je, že album je na světě a já jsem z něho nadšený. Těšili jsme se, že ho budeme propagovat hlavně na koncertech, ale koronavirus nám to zatím nedovolil.

Jaké je hlavní poselství, které chceš lidem předávat?

Svými písničkami se snažím lidi přiblížit k Tomu, který je nad námi. Už delší dobu mě inspiruje text z listu Korintským: „… na místě Kristově vás prosíme: Dejte se smířit s Bohem!“ (2. Korintským 5,20) To, co nejvíce lidé potřebují, je smířit se s Bohem. Bůh není ten, kdo by se na ně zlobil a odvracel se od nich; jsme to my, kdo před ním utíkáme, protože o něm máme pokřivenou představu. Chci lidi povzbuzovat, aby šli za ním, protože on je úžasný.

Ukázka z rozhovoru, který vyšel v časopise Život víry 2020/7–8.