Myslela jsem, že krátká dieta to spraví… (příběh čtenářky)

Nejdřív bych ale ráda nastínila, co vlastně porucha příjmu potravy je, koho postihuje a jaké mohou být příčiny.

Jak už jsem zmínila, jde o psychické onemocnění. I přes to, že se v názvu nemoci vyskytuje, že se jedná o poruchu spojenou s jedením, toto onemocnění je mnohem komplexnější. Jedná se o mentální poruchu, a proto největší boj svádí člověk ve své hlavě a obsese jídlem či pohybem je jen externím příznakem. Nevím, jestli je toto nějak odborně podloženo, ale přirovnala bych PPP k závislosti. Závislosti na pocitu (falešné) kontroly.

Mezi PPP patří mimo jiné mentální anorexie (restrikce příjmu), mentální bulimie (konzumace jídla a následné zvracení, užívání projímadel nebo přílišného pohybu ke kompenzaci), záchvatové přejídání, ale také například pika (konzumace věcí, které nejsou určeny k jídlu) nebo u dětí emoční poruchy spojené s vyhýbáním se jídlu. Mnohdy se tyto poruchy mezi sebou prolínají.

Často máme mylné představy, že tímto onemocněním trpí jen dívky v dospívání, které nejsou spokojené se svým vzhledem. PPP ale postihují lidi jakéhokoliv věku, pohlaví či etnika; mentální poruchy si nevybírají. Stejně tak máme mylné představy toho, jak člověk s PPP vypadá: vyhublý až na kost. Tak to ale ve většině případů není, lidé s PPP mají často zdravou váhu, někdy mohou mít i nadváhu. Opět zdůrazňuji, že jde o mentální poruchu a boj člověk svádí v hlavě.

Příčiny jsou dodnes v mnoha případech neznámé. Na propuknutí poruch příjmu potravy může mít vliv genetika, prožité trauma, rodinné zázemí, stres, perfekcionismus, ale také žádný z těchto faktorů být přítomný nemusí.

Příběh každého je jiný a je těžké pochopit, čím si lidé s PPP procházejí. Doufám, že ten můj vám alespoň trošku pomůže vidět, co se děje v mysli takto nemocného člověka, a dodá nám všem odvahu o těchto věcech mluvit a řešit je.

Už jsem ani nevěděla, co je normální

Můj boj s touto nemocí začal někdy v osmé třídě. Do té doby jsem byla šťastné dítě ve šťastné rodině a žádné trauma jsem neprožila. Jen jsem nebyla spokojená se svým vzhledem a myslela jsem si, že krátká dieta můj vztah ke mně samotné spraví. Ze začátku to vypadalo, že jen maličko uberu na svém energetickém příjmu a budu spokojená.

Ani nevím, kdy v mém přemýšlení nastal zlom, ale než jsem se nadála, nenáviděla jsem se a hlas v mé hlavě, který mi říkal, že musím zhubnout, abych byla milovaná, křičel stále hlasitěji. Křičel na mě, že nesmím jíst po šesté hodině, že nesmím jíst sladké, že nesmím jíst svačiny. Křičel na mě, že když si nedám večeři, probudím se šťastnější. A že když si nedám ani snídani, budu ještě šťastnější. Poslouchala jsem ho, protože jsem doufala, že mě přede mnou zachrání. Bohužel nezachránil a nedokážu slovy popsat, jak moc jsem se nenáviděla.

Postupem času jsem už ani nedoufala, že když zhubnu, budu šťastnější. Ale nemohla jsem z toho ven. Protože když jsem se nenajedla, byla jsem nepříčetná, ale když jsem se najedla, výčitky z každého sousta byly neúnosné. Byla jsem zajatcem svých vlastních myšlenek.

Moje tělo už zoufale volalo po jídle, a tak jsem si myslela, že ho přelstím, když se najím a následně to vyzvracím. A tak jsem „úspěšně“ přešla z anorexie do bulimie. Byly to snad nejhorší roky v mém životě. Nejenže jsem byla neustále hladová, protože můj trik nevycházel, ale také jsem s sebou nesla hrozně moc studu. Věděla jsem, že není normální jídlo zvracet, že není normální užívat projímadla, abych veškeré jídlo dostala ze svého systému ven. Věděla jsem, že není normální v deset večer běhat potichu na místě ve svém pokoji. Tak strašně moc jsem se styděla to někomu říct, že jsem se v tom plácala několik let.

Asi v 17 letech jsem si začala uvědomovat, jak velký problém mám, a každý den jsem s pláčem chodila k Bohu. Prosila jsem ho, aby mě zázračně uzdravil. Ale tak to většinou nechodí. Místo toho jsem zažila Boží dotek, který mi dal sílu bojovat. A tak jsem se v sedmnácti rozhodla, že se s touto nemocí pustím do boje. Tento boj jsem několikrát vzdala a spadla zpět do PPP, protože jsem se bála žít „normální život“. Nevěděla jsem, kdo bez anorexie a bulimie jsem. Bála jsem se, že mě lidé přestanou mít rádi. Vlastně jsem ani netušila, co znamená jíst normálně. Zanechat bulimického chování úplně jsem dokázala až ve 21 letech. A i když je moje mysl momentálně daleko svobodnější, stále někdy s jídlem bojuju. A to je v pořádku, protože věřím, že jednoho dne už tomu tak nebude.

Nebýt na to sám

Pokud toto čtete a ztotožňujete se s některými částmi mého příběhu, chci vás povzbudit. Zaprvé tím, že poruchy příjmu potravy je možné překonat a mít v souvislosti s jídlem svobodu. V nejtěžších momentech svého boje jsem si nikdy neuměla představit, že se někdy svobodně najím. A teď téměř se slzami v očích píšu, že to jde. A že když člověk bojuje, tak nad PPP vyhraje. Zadruhé vás chci povzbudit tím, že nejste divní ani rozbití; PPP jsou vážné nemoci a zasloužíte si léčbu, odbornou pomoc a podporu blízkých. Dodnes lituju toho, že jsem svůj boj nesdílela se svou rodinou a přáteli, protože vím, že mě milují a milovali by mě, i kdybych jim o své nemoci řekla. Protože se není za co stydět a vím, že kdybych si řekla o pomoc, vyhrála bych svůj boj dříve.

A pokud kolem sebe máte někoho, kdo se s PPP potýká, buďte tu pro něj. Mám-li být upřímná, není nic, co byste mohli říct a co by lidem s PPP zázračně napravilo vztah k jídlu a k nim samotným. A ať na sobě cítíte jakoukoliv tíhu zodpovědnosti, uzdravit se za ně nejde. Nepomůže jim, když jim řeknete, ať se prostě nají nebo ať to tolik neřeší. Můžete je pouze milovat a podporovat. Ukažte jim, že jim nasloucháte, že vidíte jejich bolest a že v ně věříte. S vaší podporou, správnou odbornou pomocí a léčbou je PPP možné překonat.

Článek původně vyšel v Životě víry 2022/9.