Miloš Poborský: Jak se vedou slepí?

Genialita spočívá v nadčasovosti výroku. Po celou lidskou historii se mezi námi vyskytují slepí a slabozrací lidé, kteří těm, kdo vidí, už jen svou existencí připomínají, jak velkým darem zrak je a jak vážné důsledky jeho ztráta má. A také v radikalitě výpovědi: Podobenství má moc zastavit člověka na špatné cestě.

Aniž bych to tušil, loni v únoru jsem dostal příležitost to zažít. Slabozraká studentka mě poprosila, jestli bych s ní jel Jizerskou padesátku jako trasér. S něčím takovým jsem neměl žádnou zkušenost, nicméně pocit dluhu toho, kdo vidí, vůči slabozrakým spolu se studentčiným nadšením pro věc rozhodly. Snad budu užitečný, a navíc uvidím, jak funguje komunita slabozrakých a nevidomých.Instrukce pro traséra byly jasné: „Když se vzdálíš na víc než čtyři metry, nevidím tě. Nevidím stopu, do ní mě musíš navést. Nevidím zatáčky, nevidím terénní vlny, nepoznám, jestli jedu z kopce, nebo do kopce... Cokoliv se mění, mi musíš hlásit! S předstihem, abych mohla zareagovat. Pokud ne, okamžitě padám.“

Z rozhovoru mezi závodnicemi před startem na mě padá tíseň. Že půjde o opravdický závod mezi zdravými účastníky a že slabozrací budou soutěžit ve své kategorii, mi neřekli. Co když se jako trasér neosvědčím nebo nebudu svojí svěřenkyni stačit? Bojuji se svým pocitem zodpovědnosti za její výsledek závodu a mimoděk se mi vybavuje hláška ze známého filmu: „Kdybych to byl býval věděl, tak bysem sem nechodil...“

Výstřel z pistole zabíjí chmury. Vyrážíme! Jestli se to nepovede, aspoň se zúčastní, vždyť jí jde i o tu legraci kolem, utěšuji se. Slunečný mrazivý den s ideálními sněhovými podmínkami se shovívavě usmívá na hemžení ve stopě. Kdyby ho měl někdo vědomě připravit, lépe by to zařídit nedokázal. V tlačenici na prvních několika kilometrech se propadáme, nedaří se nám prosadit se mezi ostatními, nakonec před sebou naše soupeře ani v dáli nevidím. Teprve před půlkou našich 10 kilometrů, kdy už se startovní pole rozprostřelo na trase, můžeme přidat a jsme rychlejší než ostatní. Trasování se daří, jen přechod přes silnici s výraznou terénní vlnou končí pádem.

V poslední čtvrtině předbíháme i dívky, se kterými soupeříme, a teď už jen vydržet nasazené tempo do cíle. Cílová rovinka je totální euforie. Jásající a povzbuzující davy, obzvláště oceňující výkony slabozrakých, atmosféra skoro jako na olympiádě. Nakonec jsme v kategorii slabozrakých druzí, stojíme na stupních vítězů!

Něco jako vstupenka

Pocit oběti kvůli dvěma dnům mého volna, které měly učinit něčí život hezčím, je přepsán pocitem vděčnosti. Čas strávený v komunitě lidí s vážným handicapem, bez přístupu k zásadní většině věcí tak samozřejmých pro běžnou populaci, a přesto s až zarputilou snahou naplno žít, je inspirací a zahanbením zároveň. Nasazení, zájem a láskyplná péče členů organizačního týmu, z nichž někteří spojili se slabozrakými a nevidomými svůj život, přestože s nimi někdy pro jejich různé další handicapy není vůbec snadné vyjít, je příkladná.

Snažím se srovnat si v hlavě, čeho že jsem to v těch dvou dnech svědkem. Jak se to stalo, že se člověk za dva dny může cítit být plnohodnotnou součástí nového společenství, přestože předevčírem z těch asi čtyřiceti lidí znal jen jednoho? Co udělat pro to, aby to podobně bylo i v našich církvích? Vždyť tam totéž zpravidla trvá řadu týdnů a měsíců. V rozhovoru se dvěma z vedoucích se hlásím ke své křesťanské víře a s potěšením zjišťuji, že je to katolík a evangelička. Dochází mi, že to celé zřejmě není jen lidské dílo šikovných lidí, ale že za tím vším je Bůh, ochránce sirotků, vdov a jistě i nevidomých. A dochází mi, proč o tu akci naše studentka tak stála. Vlastní trasér je něco jako vstupenka.

Výstřel z pistole zabíjí chmury. Vyrážíme! Jestli se to nepovede, aspoň se zúčastníme...

Odjíždím povzbuzen, obohacen prostředím lidí, kteří to mají v životě zásadně těžší, a přesto kolem sebe šíří chuť k životu, radost a naději. Otázku, jak se vedou slepí z Ježíšova podobenství, si odvážím jako bonus navíc.

Ten, kdo vede, musí vědět, co je cílem, kam má vedeného dovést. Musí být zdatnější než vedený, aby ho nebrzdil. Nesmí se vedenému vzdálit, jinak ho vedený přestane vidět. Musí umět vést, pečlivě sledovat trasu, všímat si všech nástrah, předvídat a vše, co by mohlo vedeného po cestě ohrozit, s předstihem hlásit, aby vedený na cestě neupadl. Pokud by totiž častěji padal, ztratil by důvěru v traséra, v jeho schopnost dovést jej do vysněného cíle. Jeho výsledný čas by byl horší. O integritě traséra snad ani není třeba mluvit. Kdyby vedeného svedl z cesty, vedený by jej s důvěrou následoval až do okamžiku hořkého prozření.

Vedený je ten, kdo následuje traséra. Koho si k tomu zvolí, je jen na něm. Pokud v něj ale svou důvěru složí, musí poslouchat jeho pokyny. Jinak na cestě upadne. Být vedený je těžké, protože on sám správnou cestu nevidí. Z jedné strany si musí být vědom toho, že je závislý na pokynech traséra. Současně ale musí, nakolik je toho schopen, dávat pozor, jestli trasér opravdu sleduje vytyčený cíl. Riziko volby slepého traséra zůstává. Dokud jsme jeli v závodě v davu, odbočení by bylo podezřelé. Pokud by ale okolo nikdo nebyl, svedení na špatnou stopu by bylo snadné. Proto není v reálném životě moudré spoléhat jen na jednoho člověka.

Zůstat ve stopě

S nově nabytou zkušeností si představuji, že ten vedený jsem já a Ježíš je můj trasér. Poté co jsem mu svůj život vydal, mě vede životem. Dovedl mě do míst, která jsem si sice nevybral, ale jsem tu šťastný. Důležitější ale je, že Ježíš zná konečný cíl – vzkříšení – i cestu k němu. Záleží mu na tom, abych byl cestou úspěšný a cíle dosáhl. Vše potřebné pro to už připravil.

Jako každý správný trasér Ježíš dbá na to, abych po cestě neupadl. Ve svém slově označil jámy, kterým se musím vyhnout, podobně jako silničáři při opravě silnice dávají k jámám zábrany. Kdo se tím řídí, do jámy nespadne. A i kdyby spadl, trasér Ježíš se pro něj vrátí a z jámy ho vytáhne. Je totiž tak dobrý, že když mu své hříchy vyznáme, očistí nás.

Bůh je ten, kdo člověku dává schopnost vidět, a je pro nás bezpečnější, pokud na svou schopnost vidět příliš nespoléháme (J 9,41). Jinak hrozí, že se při kritice urazíme podobně jako farizeové. Pak Boha ctíme jen rty, naše srdce se vzdálí a Boží slovo nahradí lidská tradice. Vzdálené srdce vytvoří prostor pro zlé myšlenky, lži a nakonec i vraždy. Ježíšovo podobenství platí nejen v osobní rovině, ale i v životě církve a celých národů. Jak moc je v dnešní době aktuální, a jak málo na něj dbáme!

Ing. Miloš Poborský je ředitelem ETS. Je členem KS Praha a CB Praha-Šeberov.