Jsou pro děti vhodné jesle?

Jeden z nejvýznamnějších českých dětských psychologů profesor Zdeněk Matějček uvedl, že pro malé dítě je základní potřebou rodina. Proč je pro ně rodina tak důležitá? Rodiče malému dítěti zprostředkovávají poznání světa, který je dítě sice schopno vnímat, ale nerozumí mu. Rodiče jsou schopni rozeznávat, co jim dítě svým chováním naznačuje, a podle toho reagují. Dítě se tak učí, že určitá jeho reakce vyvolá nějakou reakci rodiče, zatímco jiná reakce vyvolá reakci odlišnou. Tím dítě poznává, že svět kolem něho má svá pravidla, a tím se mu stává srozumitelný. Takovou péči není možno zajistit v kolektivních zařízeních, např. v jeslích, kdy má dospělý na starosti více dětí.

Prof. Matějček se zasloužil o to, že se už v období komunismu podařilo dosáhnout toho, že malé děti nemusely chodit do jeslí, ale maminky s nimi mohly zůstat na mateřské dovolené. Individuální péči má malému dítěti věnovat především matka, nicméně i otec je pro dítě v raném věku velmi důležitý, i když s dítětem zpravidla tráví méně času. V jeho péči o dítě převažuje experimentování a prozkoumávání okolí s dítětem, častější jsou hry dotykové a tělesné (hra s nožičkama, vyhazování do výšky). Tím otec učí dítě přizpůsobovat se novým situacím a vyrovnávat se s novými nároky, což bude dítěti užitečné později při hře s vrstevníky.

Uvědomování si vlastního já

Péče o nejmenší děti musí být individualizovaná a zaměřená na konkrétní dítě. To je možné zajistit jen v rodině, nikoli v kolektivním zařízení, kde má dospělý na starosti více dětí. Ve druhé polovině prvního roku života dochází k dalším výrazným změnám ve vývoji dítěte. V citovém vývoji dítěte jsou tyto změny podmíněny rozvíjejícími se rozumovými schopnostmi, díky kterým je dítě stále schopnější vydělovat z okolního světa předměty, které jsou mu známé, a lidi, kteří jsou „jeho“. Dítě si v tomto období vytváří úzkou citovou vazbu jen ke svým nejbližším, a ti jsou mu dárci jistoty a bezpečí. Rozšiřovat v tomto období počet osob, které o ně pečují, a ještě k tomu v cizím prostředí, může na dítě působit velmi nepříznivě.

Ve druhém a třetím roce života nastává v duševním vývoji dítěte další významná změna – uvědomování si vlastního já. To přináší různé konflikty mezi dítětem a jeho bezprostředním okolím. Začne-li dítě v tomto věku navštěvovat kolektivní zařízení, může to pro něj být velmi náročné. Pro zmíněný významný proces identifikace vlastního já jsou pro dítě příznivější podmínky, když je průběžně v kontaktu se stálými členy rodiny.

Pro to, aby o dítě v raném věku pečovala jen matka a jeho nejbližší, svědčí i skutečnost, že celkovou psychologickou úrovní je dítě v prvních dvou až třech letech zralé převážně k paralelní hře, nikoli k souhře a spolupráci s více dětmi. I když má druhé děti rádo, není schopno si s nimi déle hrát. Druhé děti mu hru spíše ruší („každý na svém písečku“). To ukazuje, že pobyt v dětském kolektivu po delší dobu (např. po celý den) není zdůvodněn psychickými potřebami malého dítěte.

PhDr. Jaroslava Dittrichová, CSc., dříve vedla Oddělení vyšší nervové činnosti v Ústavu pro péči o matku a dítě v Praze.