Pomoc, jsem zamilovaná do nevěřícího!
Moje kamarádka, vedoucí mládeže, začala chodit s nevěřícím klukem. Ne že by dřív v církvi neslyšela, že to není dobrý nápad. Byla součástí akce Eva Evě (to je dvoudenní pobyt pro holky, kde se probírají témata jako vztahy, sex atd.). Ne že by jí chyběly informace, a jestli se nepletu, tak jí ani nechybělo rozhodnutí, že její vyvolený bude křesťan. Ale dopadlo to jinak. Proč? Zaprvé, život je složitější, než to na první pohled vypadá. Zadruhé, člověk někdy udělá i to, co je v rozporu s jeho přesvědčením. Zatřetí, člověku nedochází, jak a proč může později litovat (když už není jen později, ale přímo pozdě…).
Když začnu výrokem „není dobré chodit s nevěřícím“, teenager se naježí: Nemá škatulkování lidí rád. OK, začnu jinak. Věřící kluk nebo holka je ve škole a tam je někdo sympatický. A hele, povídají si spolu atakdále, jdou spolu sami ze školy – a najednou už ten křesťan bez toho druhého nechce být. Není to „nevěřící obecný“, je to „můj skvělý člověk“. I kdybych měl původně teorii, že s nevěřícím nikdy, emoce se rozjedou a jsem v tom až po uši a už plavu a břeh v nedohlednu. Jak přestat být zamilovaný? Že si řeknu „nebuď zamilovaný“ a nebudu? Haha… zkus to a uvidíš. Rozjetým emocím se přikazuje těžko.
Místo rad řeknu příběhy:
Jedna holka se (způsobem výše uvedeným) zamilovala do jednoho kluka. Poměrně dobrého kluka, hezkého, milého, moc fajn. Byla rozhodnutá s ním nechodit (protože on nezná Krista – jiný důvod nenašla, jinak se jí na něm všechno líbilo). Modlila se, ať ji z toho Bůh vysvobodí, vyznávala to, ale ...
Celý článek je dostupný pouze pro naše předplatitele.
Máte-li předplatné, PŘIHLASTE SE.
Nemáte aktivní předplatné? Objednejte si ho.
