Josef Potoček: Mohl Bůh řídit evoluční proces?
Mnozí křesťané se domnívají, že biblické učení o stvoření a biblické dějiny spasení jsou slučitelné s evolučním pohledem na svět. Takový přístup se označuje termínem „teistická evoluce“ a vyjadřuje názor, že živý svět vznikl evolučním procesem řízeným Bohem (tj. že evoluce je Boží stvořitelská metoda), neboli, že stvoření je v zásadě totéž, co evoluce. Ať tak či onak, znamená to pohled na všeobecný vývoj všeho živého ve smyslu „od améby až po Goetha“. Na základě biblického učení o hříchu, smrti a vykoupení si však můžeme ukázat, že takový přístup není s podstatou biblického učení slučitelný.
Podle představ teistické evoluce je Boží působení potřebné, aby vyplnilo mezery evolučního konceptu. Jinými slovy, zastánci tohoto názoru uznávají, že klasické evoluční mechanismy samotné k vysvětlení vzniku a rozvoje života nestačí, a Bůh proto musel do přírodního dění zasahovat a řídit vývoj „správným směrem“. Jaký Bůh by to ale za takovým procesem stál?
Znamenalo by to například, že Stvořitel udržoval na pravěké Zemi po stovky milionů let nějakou „prapolévku“, ze které potom vytvořil první bakterie, a dále použil nemilosrdný konkurenční boj o přežití (metodu selekce, tedy přirozeného výběru), aby tvory podobné opicím nakonec transformoval v člověka. Znamenalo by to, že by postupný vývoj směrem vzhůru uskutečnil pouze za cenu smrti nesčetných jedinců a celých druhů. Bez takového masivního výběru umíráním by evoluce směrem k vyšší kvalitě nebyla myslitelná. Ani člověk by pak nevzniknul. Neboť selekce spočívá v tom, že z množství potomků přežívají ti nejschopnější – na úkor těch, kteří jsou přizpůsobiví méně. Biblická zpráva však Boží stvořitelské jednání popisuje výrazy jako Boží moudrost, moc, velikost (např. Př 3,19; Jr 10,12; Ř 1,19), a už z toho je zřejmé, že selekce jako metoda stvoření v biblickém smyslu je nanejvýš pochybná.
Smrt jako nezbytný předpoklad života! Nic nemůže být biblickému svědectví vzdálenější.
Boží stvořitelské jednání si můžeme těžko nějak představit, ale k jeho povaze ukazují např. Ježíšovy skutky při uzdravování nemocných. Vrácení zraku, uzdravení chromých a malomocných byly zázraky podobného druhu jako stvoření hvězd. Šlo o činy konané skrze Slovo, které nepotřebovaly žádná evoluční období a které nebyly omezeny žádnými biologickými či chemickými zákonitostmi. Učení o stvoření se nepokouší vysvětlovat vlastní stvořitelský akt (to zůstává Božím tajemstvím), ale zabývá se dějinami života po jeho stvoření a snaží se ukázat, že ke stvoření nedošlo nějakou samoorganizací hmoty.
Bible říká, že sám Stvořitel označil stvoření za velmi dobré (1M 1,31). Ve které fázi evolučního scénáře se dá říci, že stvoření je „velmi dobré“? Zde nehraje roli, zda Bůh dal podnět k evolučnímu dění jen jednou (při začátku vesmíru), anebo zda do vývoje zasahoval opakovaně. Pokud by bylo evoluční učení pravdivé, tak by si Bůh už od počátku např. přál tisíce parazitů a rovněž princip „sežer a buď sežrán“, který je základem ekologických souvislostí. Bible ale naopak výslovně říká, že Bůh dal původně člověku i zvířatům výhradně rostlinnou potravu (1M 1,29nn – se zdůrazněním, že se tak potom i stalo). Boj o život, který dnes mezi organismy vidíme, je znamením porušeného stvoření odpadlého od Boha.
Vykoupení skrze Ježíšovu krev by nebylo potřeba
Model stvoření byl původně založen na úplně jiné ekologii. Bez smrti by evoluce nebyla možná. Tak to vyjadřuje např. biolog Hans Mohr: „Kdyby nebylo smrti, nebylo by ani života... Z tohoto axiomu evoluční teorie nevede žádná cesta ven. Pokud tedy přijímáme evoluci jako ‚reálné stvoření‘, přijímáme tím také svoji smrt jako pozitivní a tvořivý faktor.“
Smrt jako nezbytný předpoklad života! Nic nemůže být biblickému svědectví vzdálenější (Ř 6,23; 1K 15,26). Smrt je nepřítel života, který byl přemožen křížem a zmrtvýchvstáním Ježíše Krista, není to žádný pozitivní faktor. Zde leží základní protiklad mezi představami teistické evoluce a svědectvím Bible. Podle něho jsou duchovní a tělesná smrt důsledky hříchu, a nikoliv stvořitelským prostředkem. Ř 8,19nn dále říká, že smrti je podřízeno celé stvoření, a to nikoliv dobrovolně či skrze svoji vlastní vinu, nýbrž v důsledku pádu člověka. Pod touto tíží sténá a čeká na vysvobození. Takže pojetí smrti v teistické evoluci je přesným opakem biblického učení.
Představa, že se člověk pomalu vyvíjel z říše zvířat, je neslučitelná se svědectvím o historickém pádu člověka. V čem by jinak pád do hříchu spočíval? Všechno, co by člověk a jeho domnělí předchůdci dělali, by bylo přece nezbytné pro další vývoj. Pro hřích a vinu v biblickém smyslu není v evolučním myšlení místa a člověk by za ně nenesl před Bohem žádnou odpovědnost. A vykoupení skrze Ježíšovu krev by nebylo potřebné – bylo by přímo beze smyslu. Ústřední téma Bible, Boží plán spasení člověka, by ztrácelo opodstatnění.
Pavel mluví o prvním Adamovi, skrze kterého přišel na svět hřích, a jedním dechem o druhém Adamovi, Kristu, skrze kterého přišlo vykoupení z hříchu. Kdo byl Adamem podle evolučního modelu? V něm je Adam jako osoba těžko představitelný a hřích s následkem smrti je něco zcela nejasného. Ježíš potvrzuje stvoření prvního lidského páru a manželství jako součást řádu stvoření (Mt 19). Petr odkazuje na souvislost mezi potopou a posledním soudem (2Pt 3).
Kde je v evolučním pohledu místo pro druhý příchod Ježíše Krista? Některé evolucionistické představy (Teilhard de Chardin) mluví o Kristu jako cíli evolučního vývoje, ale to nemá s biblickým svědectvím o Božím soudu a obnoveném stvořením (o novém nebi a nové zemi) nic společného. I z toho je zřejmé, že biblické učení o stvoření a počátku dějin jsou s ústředním svědectvím celého Písma o dějinách spasení neoddělitelně spojeny.
Josef Potoček byl vědecký pracovník, komunální politik a publicista. Byl členem CB Hradec Králové. Ohlédnutí za jeho životem najdete ZDE.
Článek původně vyšel v Životě víry 2005/10.
