Josef Potoček: Boží péče o stvoření
V poslední knize známého anglikánského pastora a teologa Johna Stotta „Radikální učedník“ je i kapitola nazvaná „Péče o stvoření“. Není to nic překvapivého. Stott měl k přírodě specifický vztah, byl respektovaným amatérským ornitologem, podílel se na vzniku organizace „A Rocha“ a v přírodě hledal „příklady toho, jak se Stvořitel stará o své tvory“ (citováno z připojeného komentáře od Pavla Černého).
Boží péče o stvoření (včetně nás samotných!), to je důraz plně biblický a zcela v pořádku je i důraz na naši zodpovědnost vůči stvoření, které je Božím darem a jehož jsme součástí. Na druhé straně je ale třeba připomenout aspekt živé přírody, který bývá v úvahách tohoto druhu opomíjen: tísnivou skutečnost utrpení a smrti. Uveďme si k tomu příklad:
Ve svém archivu mám krátké video s názvem „Jak loví orel“, na kterém jsou zachyceny útoky orla na kamzíka v horách. Kamzík se ve vysokohorském terénu pohybuje s naprostou jistotou, útok shora ale neočekává. Orel ho napadne střemhlavým letem a po krátkém zápasu ho svrhne do hlubin. Pak se snese dolů a s mrtvou kořistí v pařátech odlétá. Orel nám imponuje zjevem a krásou letu. A je jasné, že je to dravec, který musí z něčeho žít. Když ale vidíme kamzíka padajícího dlouhé vteřiny do propasti, dostavují se smíšené pocity. Jsou ale na místě? Boj o život, potravinové řetězce, právo silnějšího – to jsou přece všeobecné znaky živé přírody.
Boží péče spočívá v ekologické rovnováze, kde jsou potravinové řetězce nezbytným základem.
Darwin si toho byl dobře vědom a boj v přírodě, hlad a smrt považoval za nezbytnou součást, hnací sílu evolučního procesu („Takto přímo vyplývá z boje v přírodě, z hladu a smrti ten nejvznešenější pojem, jejž jsme s to pochopit, totiž vznik vyšších zvířat.“ – z knihy O vzniku druhů). V tom se sice mýlil, ale z hlediska zachování, kontinuity živého světa to je přesné a realistické. Podobně to vyjádřil anglický básník Alfred Tennyson ještě před Darwinem: „Příroda má zuby a drápy od krve.“ To je výstižným popisem přírody takové, jaká opravdu je – a tedy nutným doplněním výše uvedeného pohledu na Boží péči o jeho tvory.
Vyjádřeno moderní mluvou, podstata této Boží péče spočívá v přesně fungující, dynamické ekologické rovnováze, kde jsou potravinové řetězce nezbytným základem. S tím nemá smysl polemizovat, taková je povaha živé přírody, jak ji vidíme kolem sebe. A nemusí nás to ani pohoršovat, protože právě tak to odpovídá konzistentnímu biblickému pohledu na stvoření porušené lidským hříchem. Známe to dobře, pro souvislost si ale jeho obsah ve stručnosti připomeňme.
Biblický dějinný rámec
Poselství evangelia o cestě za člověkem je zasazeno do zřetelného dějinného rámce, od stvoření na počátku času, přes pád člověka do hříchu a dílo Ježíše Krista na Golgotě až po Boží soud v závěru dějin a vizi nového nebe a nové země. Dílo stvoření je v Písmu označeno jako „velmi dobré“ (1M 1,31) a je nemístné se domnívat, že by v jeho základu (tj. použitou metodou) bylo utrpení a smrt, které by pak i nadále zůstaly trvalým, tísnivým atributem Božího díla. K tomu došlo až v důsledku pádu člověka a následném prohlášení Božího soudu (1M 3; Ř 8,18–22 atd.). Detaily nám Písmo nesděluje, jisté ale je, že utrpení a další projevy zla se teprve potom staly trvalou součástí našeho světa. Smrt se stala „mzdou hříchu“ (Ř 6,23) a bude jednou v Kristu zahlazena „jako poslední nepřítel“ (1K 15,26); rozhodně na ní není nic pozitivního. V závěru dějin tento porušený svět podle Ježíšova slova „pomine“ (Mt 24,35) a plnost Kristovy moci se projeví ve stvoření úplně jiné povahy, než jak to vidíme dnes. Bude to naplnění vize proroka Izajáše, vázané na dokonané dílo Mesiáše: „Vlk bude pobývat s beránkem ... kráva se bude popásat s medvědicí ... nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu. Hle, já stvořím nová nebesa a novou zemi. Věci minulé nebudou připomínány, nevstoupí na mysl.“ (Iz 11,6–9; 65,16–25) Půjde o „nové nebe a novou zemi – domov spravedlnosti“ (2Pt 3,13), kde „smrti již nebude, ani žalu, ani nářku, ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo“ (Zj 21,4).
Je to věc, která se dotýká podstaty naší existence a porozumění Božímu záměru s naším životem.
Přesnou podobu této budoucí skutečnosti opět neznáme, podstata je ale nepochybná: Naše identita zůstane zachována; budeme mít nová, duchovní těla. Čas jako stvořená kategorie (jak o něm ve svých „Vyznáních“ do hloubky uvažoval už sv. Augustin), rovněž pomine a bude nahrazen fenoménem věčnosti – existencí v trvalé Boží přítomnosti zbavené všeho zla.
Mýtus o stvoření
Samozřejmě, pod vlivem evoluční doktríny (včetně evolučního původu člověka, a tedy pozitivního chápání smrti) a stále silnějšího působení sekularismu, je možné k tomuto tradičnímu biblickému pohledu hledat alternativy. Což se konečně děje už od doby osvícenství. Známý francouzský encyklopedista d’Alembert popsal tyto změny – sto let před Darwinem – takto: „Živý duchovní kvas ... šíře se všemi směry jako řeka, jež protrhla hráze ... s sebou s prudkostí strhl vše, co mu stálo v cestě.“ Darwinovo vystoupení se netýkalo jen biologie. Jak zaznělo v souvislosti s jeho výročím, Darwin „zpochybnil všechno, čemu lidé věřili – o lidské duši, Bohu nebo smyslu života“ (Ondřej Nezbeda, Respekt 7/2009) a teologie se dostala do defenzivy.
Výsledkem byl koncept teistické evoluce, kterou část křesťanské veřejnosti považuje i dnes za přístup, který odpovídá potřebě doby. Je ale třeba vědět, že s vědeckým poznáváním světa to nemá nic společného. Problém mezi tradičním biblickým učením (kreacionismem) a teistickou evolucí spočívá v pochopení teologického rozdílu mezi Božím stvořením skrze slovo (I řekl Bůh... 1M 1; Ž 33,9; Ž 148,5) a Bohem řízeným vývojem (kde smrt je nástrojem evolučního procesu).
Není to ale ani otázka nějaké spekulativní snahy o pochopení záhad díla stvoření; je to věc, která se dotýká samotné podstaty naší existence a porozumění Božímu záměru s naším životem. Ve smyslu vyjádření Phillipa Johnsona, známého autora z této oblasti: „Darwinistická koncepce je nápaditý příběh o tom, kdo jsme a odkud pocházíme, což je tak říkajíc mýtus o stvoření. Moderní lidé se dozvídají, že jsou produktem slepého přírodního procesu, který nemá žádný cíl a vůbec se o ně nezajímá.“ (z knihy Spor o Darwina) „Konzervativnost je důležitá ve vztahu k Božímu slovu. Tento poklad má křesťan chránit a opatrovat (1Tm 6,20 a 2Tm 1,14),“ píše Pavel Černý v komentáři ke kapitole „Vyváženost“ zmíněné knížky „Radikální učedník“ a pokračuje zmínkou o radikalitě, která „je namístě tam, kde člověk vznáší nepříjemné otázky vůči establishmentu“. Snad to můžeme vztáhnout i na předmět tohoto článku – a přijmout jako podnět pro diskusi, která je biblicky i přírodovědecky opodstatněná.
Ing. Josef Potoček je členem CB Hradec Králové. V letech 1993–2007 byl členem redakční rady Života víry. Původní profesí je chemik, v současnosti je v důchodu.
