Johana Ondráčková: „Když svět kolem se rozpadá...
Otvírám informační e-mail o službě pastora Serhije, který jezdí s kytarou na frontu hrát ukrajinským vojákům*. Jako vždy ho přečtu jedním dechem. Obvykle nemám čas klikat na připojené odkazy, ale dnes čas mám, a tak pouštím chvály Serhijovy skupiny. Zpočátku mě na nich nezaujalo vlastně nic. Po hudební stránce je to spíš horší průměr... Nakonec jsem ale ráda, že jsem tomu dala šanci.
Audio pouze pro předplatitele
Z instrumentálních skladeb se chvály časem přenesly k písním. Většinu jsem jich znala buď anglicky, nebo v českém překladu. „Pána chval, duše má.“ Čím víc se tahle píseň hraje, tím víc lituju, že nemá méně než tři sloky. Poslouchat ji ale v podání někoho, u koho „den mého zúčtování“ může vzhledem k okolnostem nastat za pár minut a který už musí být lidsky dávno za „koncem svých sil“... Když takový člověk vyznává „má duše nepřestane tebe dál chválit“, jde z toho mráz po zádech.
Píseň „Já zpívám haleluja“, která následovala, patří mezi mé oblíbené. Když ji někdo hraje u nás na bohoslužbách, jsem ráda, že mám prostor svým zpěvem přiznat, že všechno není růžové. Ale upřímně, kam se hrabu...
„Já zpívám haleluja, když zítřek špatně vypadá,“ zpívá Serhij s kapelou. Hm, to je síla. Jejich „špatně vypadá“ zní o něco věrohodněji než to mé. „Já zpívám haleluja, když svět kolem se rozpadá,“ pokračuje nahrávka. Přemýšlím, jaké by to bylo, kdyby se to týkalo mě. Kdyby se svět v mé blízkosti doslova rozpadal. Třeba moje město. Nebo kdyby nám raketa rozbila dům.
„Já zpívám haleluja, když svět mou radost omezil,“ zní z mobilu. Teď už si připadám trochu jako šašek. Jak můžu tuhle písničku vůbec o nedělích zpívat? Vždycky mám pocit, že mi sedne přesně na tělo, ale zrovna teď si nemůžu vzpomenout na jedinou věc, ve které by „svět mou radost omezil“, a nebyla úplně směšná. No, dobře, přiznám se, co mi přišlo na mysl: Například se mi ještě nerozpadly staré sandály (jedny z mnoha), takže jsem si nemohla koupit nové (protože by se mi už nevešly do botníku). Nebo jsem chtěla jít s dětmi do zoo, ale když konečně přestalo pršet, už bychom to nestihli, a tak jsme mohli jít jen na hřiště. Anebo – drogerie neodeslala objednanou zásilku s plenami tak rychle, jak jsem si představovala, a tak jsem si pro jeden balík musela zajet jednu zastávku autobusem sama. Čím víc se snažím vymyslet něco aspoň trochu seriózního, přicházím na to, že svět mou radost vlastně v současné době neomezuje vůbec v ničem.
„Chválu ti vzdám, když nevím, jak dál. Více a více uslyšíš můj hlas znít, ze dna svého vstávám, ty mě pozvedáš. S tebou jsem vítěz, v tobě naději mám!“ zní refrén v podání mých statečných bratrů a sester, kteří neváhají sdílet to, co jim zbývá, s těmi nejpotřebnějšími a nejzranitelnějšími.
A až tato píseň zase zazní na našich bohoslužbách, budu ji zpívat jako modlitbu za ty, kteří skutečně vědí, o čem se v ní zpívá.
* Rozhovor se Serhijem Lvovem vyšel v květnovém čísle Života víry.
