Jiří Unger: Neplýtváme v církvi energií a financemi?
Už delší dobu se zabývám paradoxem, který pro mě znamená kontrast mezi Ježíšovým slovem „Mé jho netlačí a břemeno netíží“ (Mt 11,30) a realitou mnoha unavených a vyčerpaných křesťanů, a vlastně i církví. Kde tato únava pramení, pokud Ježíš přišel, abychom „měli život a měli ho v hojnosti“ (J 10,10)? Plýtváme někdy energií lidí? Není náš model církve tak aktivistický a přeplněný nejrůznějšími programy, že kniha našich každodenních životů už nemá žádné prázdné okraje a jedeme permanentně nadoraz? Nevyčerpaly mnohé duchovní mobilizace a nesplněné přísliby naděje lidí na změnu?
Audio pouze pro předplatitele
Když propukla pandemie covidu-19, byl jsem nesmírně vděčný, že náš kazatel zepředu řekl, že někdy není ostuda jen přežít. Pár lidí včetně dlouholetých opor sboru skončilo na antidepresivech a lidé s více dětmi školního věku byli rádi, že se doma nepozabíjeli. Popravdě, i po odeznění pandemie vidím, kolik toho lidé mají „naloženo“. Mnozí řeší duševní zdraví svých dětí nebo jiné těžké věci. Lidé si nesou mnoho břemen, o nichž jako církev potřebujeme vědět, abychom si je vzájemně pomáhali nést, ale také nenakládali břemena zbytečná.
Většina hlubokých vztahů i změn potřebuje trpělivost, čas a stálost.
Proč přepřahat, když kobylka ještě táhne
Pandemie ale také akcelerovala trend, kdy si mnohem více lidí chrání svůj čas a stále více váží, do čeho svou energii dát. To samo o sobě vůbec nemusí být špatné, pokud to není jen záminka k pohodlnosti. Každá krize někdy ukáže na to, co je podstatné, a je vlastně zastavením, kdy je možné se znovu zamyslet, co ...
Celý článek je dostupný pouze pro naše předplatitele.
Máte-li předplatné, PŘIHLASTE SE.
Nemáte aktivní předplatné? Objednejte si ho.
