Jiří Unger: Kreativita, nebo opakování?
Především kvůli reformační kritice kultu svatých se v protestantském prostředí vytratil cit pro to, čemu katolíci říkají „církev vítězná“ – pro fakt, že Bůh není Bohem mrtvých, ale živých. Že církví jsou i všichni ti, kdo nás ve víře předešli a dokončili svůj běh víry. My pak jsme církví stále ještě zápasící.
Audio pouze pro předplatitele
Před několika lety mě jeden přítel pozval na nedění bohoslužbu do kostela na předměstí Chicaga. Šlo o středně velký evangelikální sbor, kterých jsou v Americe desetitisíce. Při vstupu do kostela mě zaujalo, že po vnitřním obvodu celého kostela byly natažené provázky a na nich visely většinou černobílé fotografie starších lidí. Byla neděle před svátkem Všech svatých. (Tento katolický svátek se v protestanských kruzích většinou neslaví a v současném sekularizovaném Česku ho navíc válcuje americký Halloween.)
Po kázání přišli dopředu někteří členové sboru a sdíleli příběhy o lidech, kteří je přivedli ke Kristu, mluvili o tom, co pro mě znamenala víra jejich rodičů a prarodičů, nebo o těch, kdo zásadně ovlivnili jejich cestu víry. Byly to krásné příběhy plné citu a vzpomínek na lidi, jejichž přítomnost zůstávala už pouze v paměti těchto lidí. Po bohoslužbách jsme si pak mohli obejít celý kostel, modlit se a číst krátké popisky nebo poděkování pod fotografiemi zemřelých rodičů, ...
Celý článek je dostupný pouze pro naše předplatitele.
Máte-li předplatné, PŘIHLASTE SE.
Nemáte aktivní předplatné? Objednejte si ho.
