Jegór, Íhor a šest Artěmů. Rok s mladými Ukrajinci

Krom našich vedoucích a pár českých účastníků přišlo 35 ukrajinských maminek, které přivedly 35 ukrajinských synků. Ohromný zmatek. Zdravotnice si bere papíry, maminky se předbíhají, nevíme, kdo je kdo, a pak už zavelíme: „Odchod na nástupiště.“ Nějak chaoticky se nakonec dostaneme do kutnohorského gymnázia, kde máme strávit celý týden.

Co mi nejde do hlavy – proč ti dva kluci, co se jmenují Íhor a Jegór, jsou oba vysocí, tak zoufale podobní a chodí pořád ve dvojici? Pak je tu šest Artěmů, nějací Míšové a Andrijové. To si nemáme šanci zapamatovat. Představa, že po pár měsících v českých školách „už přece budou umět česky“ (moje vlastní slova), byla mimo. Takže jsem jediná, kdo mluví rusky, a tudíž se na mě bez ustání sypou otázky. „Kdy půjdeme na bazén?“ Ta byla tak šedesátkrát. Nebo dvaaosmdesátkrát. Jenže já tu ještě se zdravotnicí Janou vařím, a k tomu překládám každé duchovní setkání i všechny instrukce. Večer říkám vedoucím klukům, že jestli se někdo na něco zeptá, asi ho bouchnu.

Po chodbě běží hejno, které má být dávno ve spacácích. Naštěstí vedu kemp se samými kluky (a Jana je odolná). Je jim celkem jedno, jak se kdo jmenuje, a když někdo nechce spát, tak ho zalehnou. Pinkají si přes stůl pingpongovým míčkem a mají se dobře; vědí, že dělají dobrou věc.

Poslední den se ovšem už jen plazíme z posledních sil. (Proč nastrkali slupky od melounu do koše na zahrádce, který nejde vysypat? Proč nám maminky říkaly, ať vezmeme jejich neplavce do bazénu, protože ho milují? Proč se po večerce neustále zašívají s mobilem nebo ve dvě ráno telefonují chudince mámě? Proč byli tak otrávení z šestikilometrového celodenního výletu?)

Co jsme se naučili:

1. Nemůžete kluky nechat nezabavené – možná bude třeba, abyste hráli fotbal sedm hodin denně (aspoň první den, pak je to slabší, protože vás bolí nohy).
2. Když se kluci ptají, jestli mohou rybařit, myslí to vážně. A když se divíte, že nemají prut, a dozvíte se, že budou lovit rukama, doporučuji rychle bránit rybníček okrasných rybek na zahradě.
3. Když se hraje hra (třeba jen vybíjená), půjdou do toho jako do opravdové bitvy a budou chtít vyhrát. Vítěz se raduje, ale kdo prohrál, obvykle zuří a křičí, že se mělo natáčet.
4. Když se rozdává jídlo, nezapomeňte – všem stejně!
5. Když není k snídani salám, je to problém. (Takže rozkládám salám, kluci pak letí sportovat, unaveně zametám všudypřítomné cereálie, a hle, do maximálního nepořádku vchází paní z hygieny. „Vy jim dáváte salám?“ No, stalo se.)

Všichni vedoucí byli z kempu nadšení. Vyčerpaní, ale nadšení. Pozvali jsme ukrajinskou mládež na další tábor, pak na podzimky a jarňáky. Už se zapisují na letní akce. Zvykáme si na ně a oni na nás, jednotlivci chodí na mládež. Vlastně, říct „zvykáme“ je málo. Někteří je opravdu milujeme.

Oboustranný kulturní šok

Jeden (skvělý) nový vedoucí z výjezdu na jarní prázdniny mi ohledně ukrajinských účastníků napsal: „Nic moc prožívání vděčnosti za to, že je přijala jiná komunita. Jak jsem na začátku byl do integrace ukrajinských dětí nadšený, tak teď trochu rekapituluji. Ale Ježíše potřebují všichni.“

Proč to tak viděl? Vypadá to na kulturní šok. My jsme si jím prošli už v létě. Ukrajinské děti působí, že hodně zlobí. Ruší, křičí, házejí jídlo na zem, nejsou, kde mají být. Pro Čechy je to těžké.

Typický příběh: Vedoucí Pája nutí děcka na konci Sport campu uklidit si třídu. Nezdá se, že by se na to chystaly. A tak dá Míšovi koště do ruky a otočí se k dalšímu, aby rukama vysvětlil, kam vysypat koš. Netrvalo to víc než deset vteřin, ale po Míšovi s koštětem se slehla zem. Pája hbitě vyhlédne z okna, a kdo si to nemetelí s koštětem v ruce a batohem na zádech přes školní dvůr? My jsme se tím dobře bavili, ale dospělí lidé zvyklí na režim českých dětí, které se ulejvají jinak nebo třeba někdy vůbec, to mohou nést těžko.

Ukrajinská mládež z nás ale má kulturní šok taky. Z jejich pohledu nejsme jednoznační vedoucí. Nezvedneme hlas, ale přitom chceme poslušnost. Netrestáme „pořádně“, určitě ne fyzicky, ale přitom jsme rozladění, když se věci nedějí podle nás. Jsou zvyklí na přísnější přístup a ten náš prostě nechápou.

Když jsem chvíli dumala nad tím, zda mám být přísnější teta, usoudila jsem, že ne. Zaprvé, slovy mladého Lotranda, k tomu ani nemám vlohy. A zadruhé, jestli tu s námi mají žít dlouho, musejí si zvyknout na český styl. Vždyť se musejí česky chovat nejen na táboře, ale i ve škole, v obchodě... A podle mě mají tuhle „školu“ u nás v církvi jednodušší, protože je máme opravdu rádi a počítáme jim pomalu.

Co jsou vlastně zač?

Není třeba se zabývat tím, zda jsou vděční nebo nevděční, protože oni se tím také nezabývají. Mají jiné starosti.
Andrej je veselý kluk, hlásí se na střední, snadno se přátelí. Jeho tatínek, babička a děda žijí v okupované oblasti poblíž Mariupolu, bojí se vycházet ven. Babička má arytmii a potřebovala by kardiostimulátor, ale není kde ji operovat, tatínek bojuje s depresemi.

Saša má rád bojové sporty a je milý (to neznamená poslušný). Když utíkali ze Sumské oblasti, viděl na cestě kusy těl. Vyfotil si je. Bylo jich hodně.

Míša nenávidí svoji českou třídu, ale musí tam chodit. Nikdo se tam s ním nebaví; nevidí na jedno oko a prý se mu smějí. Chce zpátky, za svými kamarády, jenže „zpátky“ už není kam. Jejich město je okupované a kamarádi se rozprchli po Ukrajině i po světě.

Když Saša utíkal, viděl na cestě kusy těl. Vyfotil si je. Bylo jich hodně.

David posílal peníze na konto pro spolužáka, kterému v Dnipru bomba roztrhala oba rodiče.

Jegór to nemá nejhorší, je z Kyjeva. Sice žije už rok bez táty, ale aspoň se o něj tolik nebojí. Jenže babička si usmyslela, že se z Chersonu neodstěhuje. Je jí 89, minulý týden měla horečky, ale v jejím paneláku už zůstala jen ona a nemá jí kdo přinést léky. Možná je umíněná, jenže to vědomí z Jegóra stres nesejme.

Takový nějaký příběh má každý z nich. Jistě, jsou tu v bezpečí a možná si něčeho dost neváží. Ale nemůžou na víkend k babičce, tátu už rok vídají jen přes Telegram (a dospívající kluci potřebují tátu!), žijí ze státních příspěvků a platu osamělých maminek.

Už končím, abych nerozesmutnila sama sebe. Jádrem sdělení je, že moc potřebují Ježíše. Jen on jim může dát svobodu od stresu, osamění, strachu, úzkosti. Integrace je důležitá, dobré fyzické podmínky a lékaři také, ale řešení je jenom v Kristu. Bůh je miluje, volá je k sobě.

Vedoucímu Joshovi jedna dívka, Polina, řekla: „Budu se o Boha zajímat až po válce.“ Zeptal se jí: „Je těžší hledat Boha v těžkých časech?“ Hledej ho, Polino. Jsi milovaná.

Mgr. Dita Frantíková je hlavní sborová vedoucí mládeže.