Je to moje vina? Z deníčku matky psychicky nemocného dítěte

3. října. Telefonovali nám z nemocnice. Naše dítě hospitalizovali. Prý jako „pokus“. Myslím, že vím, co se tím myslí, ale pořád si chci myslet, že se pletu. Další dny ubíhají trochu jako ve snu. Někdy je překvapivě snadné držet se pohromadě, někdy mám pocit, že se mi všechno sype pod rukama. V noci koukám do stropu a přemýšlím, co se vlastně stalo, kde jsme co udělali špatně, že naše dítě usoudilo, že už nechce žít. Přicházím na čím dál absurdnější situace: Mohlo to být kvůli tomu kopečku zmrzliny navíc, který jsem nedovolila? Pamatuju si ten smutný pohled v dětských očích... Rada, která pomohla: „Tohle je etapa, kterou projdeme spolu. Potřebujeme vědět, co teď dělat, a ne hledat, co se mělo udělat jinak a kdo za to může. Když přestaneš spát a utopíš se ve výčitkách, budeš za chvíli taky ležet na nějakém oddělení, a to nepotřebujeme.“