Jana Frantíková: Nejlepší maminka na světě
Sedím na lavičce a dívám se na maminky a jejich děti. Dobu batolat mám už za sebou. Byl to náročný čas. Tenkrát se mi zdálo, že nedělám nic jiného, než že za dětmi běhám. Milovala jsem je a chtěla jsem jim být tou nejlepší maminkou.
Teď mám doma školáky. Právě se houpou na prolézačkách. A nyní mám dojem, že nedělám nic jiného, než že sbírám po bytě poházené věci (a nebo volám: „Ukliď si to, pověs si to…“). Miluji je a chci jim být tou nejlepší maminkou.
Rozhlížím se po hřišti. Ta tmavovlasá maminka naproti za pískovištěm je úžasná. Tak trpělivá, laskavá, a i když běhá za svým batoletem, má vždy úsměv na tváři. Vím o ní, že mívá obvykle dobrou náladu. A nikdy jsem ji nezaslechla na dítě křičet.
Kousek ode mne sedí starší paní. Má už dvě velké děti a jednoho prvňáčka. Stejně jako já. Znám ji z třídních schůzek. Její dítě má vždy všechno ve škole v perfektním pořádku. Vybavený penál, ořezané pastelky, obalené sešity. Nic není pomuchlané a už vůbec ne ztracené.
Od zítřka budu dokonalá
Přemýšlím nad sebou. Obdivně sleduji blondýnku, která si sedá kousek ode mne. Její dítě si nikdy nebude hrát samo v pískovišti. Ve velkém kočárku sedí už velký klouček. Maminka kočárkem pohupuje a pořád chlapci něco vypráví. Chlapeček se narodil s postižením. Maminka s ním několikrát denně cvičí, rehabilituje. Je unavená, bolí ji záda, ale nestěžuje si. Raduje se s každého drobného pokroku svého dítěte.
Nejsem tak laskavá ani důsledně pořádná. Mám zdravé děti a málo trpělivosti. Občas na děti křiknu a dneska jsem si v notýsku přečetla, že zase chybí můj podpis. Ach jo. Obdivuji maminky okolo a připadám si trochu nedostatečná. Slibuji si, že od zítřka budu úplně jiná, úžasná, dokonalá, a předem vím, že to nedokážu.
Vtom přiběhla moje dcera prvňačka a představuje mě svému kamarádovi: „To je moje maminka Frantíková, zlatá a milovaná.“ Takže jaká jsem já? No přece ta nejlepší maminka pro svoje děti. Nemusíme se my maminky mezi sebou srovnávat. Každá jsme jiná a každé z nás jde něco hodně dobře a něco méně. Jsme na různé věci šikovné či nešikovné. Žijeme v různých okolnostech a každá máme jiné dítě. Můžeme se navzájem inspirovat. To je dobré. Ale co je důležité? Aby naše děti věděly, že je máme rády. Aby jim bylo s námi dobře a bezpečně a mohly se námi pochlubit kamarádům.
Minulý týden jsem byla na svatbě. Spousta slávy a dobrot. Manželé si navzájem slíbili úžasné věci. A na konci jejich slibu zaznělo: „K tomu mi dopomáhej Bůh.“ Když z Boží ruky přijímáme své děti, žádné hlasité sliby neznějí. Jen tichá prosba v srdci: „Chci být dobrá máma.“ A já k tomu dodám: „K tomu mi dopomáhej Bůh.“
