Doporučit restauraci nebo výlet není problém. A Ježíše?
V Praze bydlím už jedenáct let, a přesto neznám názvy většiny čtvrtí, respektive nevím, kde jsou. Nezřídka se ale stane, že mě na přechodu osloví turista s dotazem: „Prosím vás, nevíte, kde je tady…?“ a ptá se na místo, o kterém jsem buď nikdy neslyšel, nebo prostě netuším, kde je. Jak zareaguji? Řeknu popravdě, že nevím, ale dodám: „Podívejme se do mapy.“ Vytáhnu telefon, spustím mapy a zadám hledaný objekt. Za pár vteřin mám výsledek i s pokyny, jak se tam dostat. Turista poděkuje, omluví se, že zdržoval, a vesele pokračuje v cestě.
Nebo se může ptát na zastávku MHD, kam shodou okolností jdu taky. Tak řeknu: „Tam jdu i já – pojďte se mnou.“ A když se zeptá na místo, kam je těžší se dostat, pak mu ze zkušenosti poradím, na co si má dát pozor (je tam matoucí cedule, děravý chodník, uzavřený vstup atd.).
Tento příklad ilustruje jednoduchou skutečnost, že ačkoli jsme na své křesťanské cestě ještě nedorazili do cíle ani nejsme kdovíjak znalí a obeznámení se vším, co obnáší, přesto jsme už od úplného počátku schopni pomoci dalším lidem, aby se zorientovali. I kdybych byl věřící teprve pár dnů, mám už drahocenné informace, které každý „turista životem“ potřebuje: Znám Ježíše (Ježíše můžeme přirovnat k architektovi, mapě i cestě). Můžu turistu upozornit, pokud se řídí špatnou mapou. Mám nějakou (jakkoli mizivou) zkušenost, o kterou se můžu podělit: „Tamtudy nechoďte, tam jsem šlápl do…“
Ježíš není nedostatkové zboží
Na začátku své promluvy na jedné konferenci jsem posluchače poprosil, aby se představili a řekli o sobě, kdo jsou, jaké mají koníčky a oblíbené místo nebo restauraci. Nikdo s tím neměl problém. Když žádný koníček neměli, řekli to. Když ano, popsali ho. Na oblíbeném místě popsali, proč se jim líbí a co tam dělají. Čím to tedy je, že když se v běžném životě ocitneme v situaci, kdy můžeme kolegovi z práce povědět o Ježíši, nejsme schopni ze sebe vypravit kloudné slovo, připadáme si všelijak trapně a sami se pak přesvědčujeme, že by to teď nebylo vhodné?
Mám podezření, že je to tím, že máme Ježíše zaškatulkovaného v kategorii „moje soukromá víra“. Ježíš ale přece není nedostatkové zboží, které si musíme syslit sami pro sebe. Není to moje soukromá mystická, nesdělitelná zkušenost. Ježíš je osoba – skutečný živý Zachránce a Pán, který k sobě zve všechny lidi. Jako zdroj života, odpuštění, lásky je nevyčerpatelný. Nemusím se bát, že mi ho ostatní ošoupou nebo pokazí.
Nemusíme se stydět
Takže ať už je to kolega v práci, kamarádka ve skupině maminek na hřišti nebo neznámý člověk, se kterým se náhodou dáme do řeči, vždycky jim máme o Ježíši co říct. Lze se s ním setkat – můžeme ho doporučit, stejně jako můžeme někomu doporučit např. restauraci, výstavu nebo výlet. Jestli lidé na naše doporučení dají, to už je jejich věc. Ježíš pro nás není něčím, za co bychom se měli stydět. Je to ten nejdražší poklad, pro který stojí za to zříct se všech ostatních. Je to krásná perla, o které můžeme vyprávět.
Tento způsob „evangelizace“ samozřejmě nefunguje, pokud je náš vztah k Ježíši umělý, předstíraný. Ale abych neodradil ty, kteří se trápí nad svou nedostatečností, připomínám poučení, které plyne z úvodního příkladu: I když nejsem vůbec kvalifikovaným průvodcem Prahou, pořád mám přístup ke Zdroji, kde odpovědi najdu, a jsem schopen turistovi poradit. Nechci po něm, aby věřil mně, ale odkážu ho na spolehlivý zdroj informací. Takže i když jako křesťan často selhávám, můžu ostatním říct: „Jsem stále na cestě za velikým cílem. Pojďte, sousede, připojte se ke mně, půjdeme spolu.“ Nejsme zdrojem ani odpovědí, kterou lidé potřebují, ale můžeme (a máme) na tento zdroj ukázat.
Článek vyšel v časopise Život víry 2020/03.
