Dan Drápal: Chválení Boha je především hudba. Nebo ne?

Křesťané mohou svou zbožnost prožívat různě. Kupříkladu pro generaci mých rodičů byly domácí skupinky něco buď neznámého, nebo nanejvýš okrajového (a do značné míry podezřelého). Učení církve pro ni bylo mnohem důležitější než pro křesťany dnes. Hudba (tedy především písně) hrála ve sboru spíše doplňkovou úlohu. Ačkoli si myslím, že větší důraz na osobní zkušenost a na uctívání Hospodina je vývojem spíše pozitivním, netroufl bych si tvrdit, že jsme dnes Bohu blíž, ba dokonce ani že ho více chválíme, než tomu bylo u generace mých rodičů.

„Chvály“ již v našich sborech vesměs zdomácněly, ba mnohdy hrají dokonce centrální úlohu. Vzhledem k vývoji použití slova chvály může dnes snadno vzniknout určité nedorozumění: Chválení (a uctívání) Boha je především hudba. Derek Prince ale již před mnoha lety správně upozornil, že veškeré starozákonní hebrejské termíny vyjadřující uctívání mají téměř výhradně co do činění s polohami lidského těla (padání na tvář, klekání, zvedání rukou, klanění se) a možná žádný z nich nesouvisí s hudbou – snad kromě tance.

Co je to zpěvník?

V „moderních“ církvích jsou dnes zpěvníky něčím neznámým. Znalost písní je tu lepší, tu horší, ale vlastně na tom příliš nezáleží, protože většina sborů je dnes vybavena projektorem na promítání textů. Vzpomínám na jednu z nejúžasnějších konferencí, jaké jsem zažil: „Boj o srdce Prahy“ s Robertem Stearnsem, výrazným mezinárodním chváličem. V jedné chvíli v sále zvukotechnika selhala právě při chválách. Robert tehdy řekl cosi v tom smyslu: „Myslíte si, že Bůh je teď v rozpacích? Že je nějak zaskočen a že se kvůli tomu cítí trapně?“ Robert této nepříjemné situace využil ke kratičkému vyučování, co to chvály vlastně jsou.

Sám jsem byl členem sboru, který je značně „multimediální“. Je běžné, že se během kázání pouštějí videoklipy či úryvky z filmů, promítání textu a jednotlivých bodů kázání je samozřejmostí, o textu písní ani nemluvě. Svým způsobem je to pohodlné, leč současně velmi zranitelné. Porouchat se může notebook, z nějž se vše promítá, projektor, reproduktory, nemluvě o možnosti vyhození pojistek v části budovy. Dále je tento systém závislý na lidech, kteří umějí nejen obsluhovat notebook (to už dnes zvládne kdekdo), ale kteří rozumí i propojení notebooku s projektorem. Neděle, kdy všechno „klapne“ a nevznikne nepříjemná pauza či nejistota, co se vlastně děje, jsou spíše výjimkou.

Rozhodně nevolám po návratu do „doby kamenné“, nepropaguji heslo „zpátky na stromy“. Jen vidím jako důležité, abychom v sobě obnovovali hluboké vnitřní přesvědčení, že tuto veškerou techniku ke skutečnému životu s Bohem nepotřebujeme. Pokud ji máme, ano, zapojme ji do služeb Božího království. Pokud ale něco selže, nemělo by nám to zkazit neděli. Pokud technika nikdy neselže, roste nebezpečí, že i „chvály“ budeme podvědomě chápat nikoli jako naši službu Bohu, ale jako konzumaci kvalitního duchovního (či dokonce jen hudebního) programu.

„Dneska jsem si to užil!“

Slyšeli jste už někdy výrok „dneska bylo výborné shromáždění, dneska tam byl Bůh“? Aby nedošlo k nedorozumění – vůbec nepopírám, že shromáždění mohlo být výborné a že tam mohl být Boží Duch. Více takových shromáždění! Nicméně někdy jsem se nemohl zbavit nepříjemného dojmu. Když jsem se ptal na podrobnosti, ukázalo se, že nadšenému účastníkovi se líbily písničky a projev hudební skupinky. Prostě si shromáždění „užil“ a odcházel s libým pocitem.

S čím dál větším znepokojením pozoruji rostoucí sklon vnímat libé pocity jakožto známku Boží přítomnosti. Pokud se ale podíváme do Písma, pak lidé, kteří zakusili Boží přítomnost, by většinou neřekli, že měli libé pocity. Většinou se třásli, zpravidla padli, často činili pokání. V době, kdy kázal Jan Křtitel u Jordánu, byla v Jeruzalémě jistě řada vzdělaných a schopných kazatelů a někteří možná kázali i o Boží milosti. A přece mnoho lidí správně usoudilo, že Bůh je spíše s oním podivným prorokem, který vzbuzoval vše jiné než libé pocity.

Samozřejmě nechci tvrdit, že Bůh je tam, kde kazatel posluchačům nadává nebo v nich vyvolává různé pocity nelibé. Nechceme-li ale žít v sebeklamu, musíme se nad svými chválami – a nad tím, jak jim rozumíme – stále znovu zamýšlet.