Cti otce i matku… Ale co když to není jednoduché?

Cti otce svého a matku, aby se prodloužily tvé dny na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh. (Exodus 20:12)

Vztah rodič a dítě. Vztah, který zná takřka každý z nás. Učíme se v něm žít. Celý život poznáváme jeho pravidla, zákonitosti a meze. Někteří z nás nemají s dodržováním tohoto přikázání problém, protože mají opravdu skvělé rodiče. Jiní s ním zápasí, protože je některý z rodičů zklamal nebo opustil. Musí čelit tomu, že je jejich nejbližší nejvíc zraňují. Jak v těchto podmínkách dodržovat pravidlo, které jde proti lidskému rozumu?

Než zkusím dát alespoň nějakou odpověď, rád bych se zamyslel nad poselstvím tohoto přikázání. Jedná se o jediné přikázání, které zaručuje tomu, kdo ho drží, nějaký profit. Posuňme se nyní v čase. Od momentu, kdy Mojžíš poprvé toto přikázání představuje Božímu lidu, do momentu, kdy Boží syn v Getsemane stojí před výzvou: ctít svého otce a vydat se dobrovolně do rukou těm, kteří ho zabijí. Na první pohled se zdá, že když Ježíš dodrží ono pravidlo „cti otce“, rozhodně mu to na lidských dnech nepřidá. Ba právě naopak.

Otče, chceš-li, odejmi ode mne tento kalich, ale ne má, nýbrž tvá vůle se staň. (Lukáš 22,42)

Díky Bohu za to, že tak často je náš první pohled mylný. Ježíš se rozhodne ctít svého Otce a díky tomuto kroku úcty a poslušnosti získává příslib věčnosti všem, kteří se ho rozhodnou následovat. Příkaz a jeho dodržení od Mojžíše zaručoval prodloužení pozemských let. Ježíš to posouvá dál – nabízí věčnost. 

Když otec odejde

Miluju příběh Getsemane, protože sám Ježíš zakusil, že ani vůle nejlepšího otce na světě nemusí být vždy pro dítě příjemná. Pokud máš dobré rodiče, věř tomu, že to s tebou myslí dobře. Touží po tom, aby se ti dařilo, a snaží se tě dobře vychovat a připravit na život. Možná někdy nemusíš rozumět všem jejich krokům, věř ale jejich dobrému úmyslu. Navíc jsou to jenom lidé, takže nemusí vždy udělat správné rozhodnutí. To je přirozené.

Co ale s tím, když se tvým rodičům nedaří tuto nelehkou úlohu zvládnout? Jak ctít někoho, kdo tě opustil? Jak ctít někoho, kdo tě možná ani nemá rád? A jak ctít někoho, kdo tě tolikrát zklamal, zranil nebo ponechal napospas?

Mě samotného můj vlastní táta opustil. Odešel od toho, co roky budoval, a vydal se za „dobrodružstvím“ s jinou ženou . Pokud jsi tohle zažil, jistě víš, že je to jedna z největších a nejtěžších ran. V prvních týdnech jsem se s tím neuměl vypořádat a rozhodně jsem svého tátu nectil. Nemluvil jsem o něm tak, jak se má. Nadával jsem. Choval jsem se ublíženě a několikrát se s ním pohádal. Než mě Bůh dovedl právě k přikázání: „Hochu, ty máš ctít svého otce!”

Jakým jsi byl dítětem?

Asi se shodneme na tom, že by se nám všem líbil dovětek k tomuto přikázání. Něco ve smyslu – „cti své rodiče, pokud svou roli zvládají nebo pokud si tvou úctu zaslouží“. Nic takového tam ale není! 

Nemám pro tyto případy univerzální radu. Různé životní příběhy přináší různá řešení. V tom mém jsem se rozhodl, že se za veškeré své špatné výroky vůči tátovi přímo jemu omluvím. Budu ho ctít tím, že o něm nebudu mluvit špatně a nebudu přiživovat jakoukoliv diskuzi o tom, jaké chyby udělal. Rozhodl jsem se, že navzdory tomu, že se on nerozhodl jít tou nejlepší možnou cestou, jak mi být dobrým otcem, já se mu budu snažit být dobrým synem. Bez potřeby získávat něco na oplátku. 

Nakonec z toho mohu jenom získat. Držím se Božího přikázání, které mi slibuje věčnost. Dávám prostor nejbližší osobě, aby mohla růst a poznávat Boží lásku skrze mé činy. Tak nějak tuším, že jednou od svého nebeského Otce neuslyším otázku: „Tak jaké jsi měl rodiče?“ Ale spíš zazní: „Jakým jsi byl svým rodičům synem?”