Co bych udělal jinak a co bych neměnil aneb Dopis mému mladšímu já
Milý Kubo, tuhle fotku z našich prvních narozenin mám moc rád. Píšu ti až do roku 1980, protože to byl zlomový rok. Jednak to bylo jediné období v životě, kdy jsi neřešil svoje vlasy. Žádné jsi neměl. Ale hlavně – vážně jsi onemocněl a tvoje milovaná mamka se zoufale modlila: „Bože, když ho uzdravíš, tak ti ho dám.“ Nemáš ještě tušení, že tahle modlitba ti zachrání život hned dvakrát. Pro teď, ale taky na věčnost. Také nevíš, že součástí té vyslyšené modlitby jednou bude Hradec Králové a Boží zázrak jménem Mozaika.
Audio pouze pro předplatitele
Chtěl bych ti toho tolik říct! Do čeho určitě jít a na co si dát pozor. Třeba aby ses moc nepředváděl. Ale zrovna tohle bys nebral moc vážně. Mohl bych ti dát vědět, že se máš na co těšit. Na gymplu se do tebe zamiluje nádherná holka. Ale po půl roce ti ji přebere hokejista. Netrap se tím. Budeš mu vděčný. Bůh má pro tebe někoho ještě krásnějšího, a hlavně mnohem laskavějšího. Neboj, tahle fantastická holka si tě vezme.
Ale nechci se moc rozepsat. Vyberu jednu velkou věc, kterou ti doporučuji udělat jinak. A jednu, která stojí za to zopakovat.
Výhled, který ovlivňuje priority
Kdybych dostal šanci znovu prožít těch třiačtyřicet let od naší fotky s dortem, nezabydloval bych se tolik tady na zemi a žil mnohem víc s výhledem na věčnost. Píšu ti dopis, ale v Bibli v Prvním dopise apoštola Petra je napsáno: Milovaní, v tomto světě jste cizinci bez domovského práva. Prosím vás proto, zdržujte se sobeckých vášní, které vedou boj proti duši, nebo jak to je ...
Celý článek je dostupný pouze pro naše předplatitele.
Máte-li předplatné, PŘIHLASTE SE.
Nemáte aktivní předplatné? Objednejte si ho.
