„Začalo to schůzkou v pyžamu,“ vzpomínal Jiří Drejnar, překladatel Bible z češtiny do češtiny

Ve své autobiografii píšete, že jste víru tak trochu zdědil, protože vás maminka od malička brala do společenství křesťanů. Jak jste našel živou víru a osobní vztah s Kristem?

S maminkou jsem začal do křesťanského společenství chodit ve čtyřech letech. Je pochopitelné, že dítě je více vázáno na přátele ve sboru než na vlastní přesvědčení. Vyrůstal jsem jako člen velmi živé mládeže v Hradci Králové, také jsem byl horlivý skaut.

Studoval jsem pak na obchodní škole a cesta mě dovedla do Zlína k Baťovi, právě když Baťovy závody znárodnili. Pracoval jsem v reklamním oddělení a tam se začala rodit moje živá víra. Přišel rok 1948 a nás zaměstnance nahnali na politické školení. Marxistický lektor tam vykládal hrozné nesmysly a já jsem se rozhodl, že mu musím oponovat. Neměl představu ani o nejzákladnějších věcech – podle něj se Kristus nikdy nenarodil, vymyslel si ho Josephus Flavius. Josepha Flavia přitom zařadil do stejného časového období jako mistra Jana Husa...

Ohradil jste se proti tomu veřejně?

Na závěr školení jsem se přihlásil a zeptal se ho, v kterém roce se narodil. Když řekl datum, položil jsem mu otázku: „Před Kristem, nebo po Kristu?“ A on: „No, po Kristu.“ A já na to: „Neměl byste spíš říkat ‚po Josephu Flaviovi‘, když Kristus nežil?“ Lidé mi začali tleskat. Přiznám se, že jsem to neřekl z náboženského přesvědčení, nevytrysklo to z hloubky víry, ale spíše z odporu vůči režimu, který nastupoval. Přednášel nám ještě asi třikrát a já jsem dostal punc diskutéra.

Jeho nástupce už byl trochu fundovaný, a mně nezbylo nic jiného než se na další diskuse – které někdy pokračovaly i v soukromí – připravovat. Zjistil jsem, že na to nestačím, že to, co jsem jako chlapec mezi mládeží získal, není tak hluboké. Tehdy jsem se konečně ponořil do hloubky biblického poselství a začal se více modlit. Chodil jsem za kazatelem, když jsem si s něčím nevěděl rady. A to mě dovedlo k tomu, že jsem se během několika měsíců rozhodl přihlásit na biblický seminář naší církve. Vlastně mohu říci, že mě k víře přivedli komunisti.

To je hezký paradox. Někdy asi potřebujeme názorové protivníky, abychom si ujasnili, čemu věříme... Podařilo se vám seminář vystudovat?

Na seminář jsem nastoupil v roce 1949 a v 50. roce všem menším církvím semináře zavřeli. Nám studentům umožnili přihlásit se na Komenského evangelickou fakultu, která byla tehdy pro všechny menší církve založena. Ze 45 uchazečů nás z naší církve vybrali jenom pět a já jsem byl mezi nimi. Dne 1. října 1952 se však komunisti rozhodli zastavit činnost naší církve, zavřeli všechny modlitebny a sebrali nám majetek. Když 2. října začínal nový akademický rok a my jsme přišli na fakultu, děkan Hromádka nám s lítostí oznámil: „Včera přišla Státní bezpečnost a všichni musíte být propuštěni, nemůžete studovat za církev, která neexistuje.“ A tak jsem se 2. října s posledním ročníkem studia zapsaným v indexu ocitl na dlažbě.

 „Do pondělí se vystěhujte!“

Proč jste se rozhodl studovat teologii? Prožil jste povolání být kazatelem?

Viděl jsem, jakým směrem se po roce 1948 náš národ ubírá, že komunisté všechno spojené s náboženstvím označují za tmářství patřící do středověku, za přežitek a opium lidstva. Rozhodl jsem se, že když jedni bojují tímto směrem, je potřeba bojovat směrem druhým.

Napadlo vás, jaké potíže vás jako kazatele čekají?

Tenkrát si nikdo nedovedl představit, jak se situace bude vyvíjet. To jsme si začali uvědomovat, až když se začaly stahovat mraky nad naším seminářem. Tam jsme pocítili tlaky, omezování, objevili jsme odposlouchávací zařízení v ředitelně... Viděli jsme, že to nebude jednoduchý boj.

Co se stalo potom, když vás vyhodili z fakulty?

Byl jsem povolán na vojnu k PTP – k tzv. černým baronům. Tam jsem se dostal k rotě, ve které byli katoličtí profesoři teologických fakult z celého Československa a řada farářů. Mám pocit, že to bylo ze strany vedení armády trošičku nedomyšlené, když nás takto všechny shromáždili. Nestačili na nás, přednášející na politických školeních byli chudáci. Když se někdy dívám v televizi na Černé barony, říkám si, že to vůbec není přehnané. Naopak by se vyprávění dalo ještě více okořenit realitou.

Abych nebyl příživník, známý lékař mě udržoval v pracovní neschopnosti.

Ve své knize píšete, že vaše manželka měla těsně před porodem, když jste odcházel na vojnu. To musela být těžká situace...

Ano. Tomu ale předcházely jiné drastické situace. Církev po válce s pomocí zahraničních bratří koupila rozsáhlý pozemek naproti Masarykovým domovům, dnešní Thomayerově nemocnici. V plánu bylo otevřít tam velkou nemocnici a školu. Postavili jsme tam dva objekty, které měly později sloužit jako provozní budovy. V těch zatím sídlil teologický seminář.

Když seminář zavřeli, přišel za mnou jeho ředitel a řekl mi: „Jsem předvolaný na ředitelství nemocnice, musíme předat jednu budovu, ve které bude internát pro zdravotní sestry.“ Věděl, že mám známost, a proto mi navrhl: „Jestli se chcete vzít, tak bych ale okamžitě potřeboval váš oddací list, půjdu tam vyjednávat a zajistím vám, že v té budově budete mít byt. Bylo by dobré, aby tam aspoň někdo od nás zůstal...“ Protože jsme pomýšleli na to, že se vezmeme, tak jsme honem ve sboru sehnali dva svědky, šli jsme na radnici a ve čtyřech se odehrála svatba. Požehnání ve sboru jsme pak měli až za 14 dní. Rovnou z radnice jsem bratru řediteli předal papíry, s kterými šel na ředitelství nemocnice, a skutečně nám vymohl krásný byt.

Jak dlouho vás tam nechali bydlet?

Něco přes rok. Když pak zastavili činnost církve, přišli z vedení nemocnice a v pátek mi řekli, že do pondělka musím byt vyklidit. Čekali jsme rodinu, byl pátek, telefony nebyly rozšířené tak jako dnes, abych dal rodičům do Hradce vědět, tak jsem jim aspoň poslal telegram. Jejich dům jsem považoval za jedinou možnost, kam se nastěhovat. Jeden bratr ze sboru jezdil stále ještě soukromě s velkým autem, svážel mléko z vesnic do mlékárny, a když jsem mu v sobotu oznámil, v jaké jsme situaci, dal mi 24 hodin na sbalení věcí a další den nás po ranním svozu mléka přestěhoval. Přijeli jsme do Hradce Králové do obydleného domu, kam jsme nastěhovali všechen svůj nábytek i spousty knih, které jsem měl. A abych nebyl v očích režimu příživník, našel jsem si zaměstnání ve skladové účtárně Pozemních staveb.

Pracoval jsem tam asi 14 dní, když mě v pátek před polednem zavolali na vrátnici, kde na mě čekali dva armádní důstojníci, aby mě odvedli na vojnu. Nechtěli mě už ani pustit domů, ale nakonec mi dali přes víkend volno a v pondělí ráno jsem nastoupil. To bylo 1. prosince a 5. prosince se mi narodil syn.

Fízla vám dělat nebudu

Na zadní obálce vaší autobiografie je napsáno: „Na své cestě životem jsem se přesvědčil o tom, jak pravdivá jsou slova Bible: ‚Jestliže se Hospodinu líbí jednání člověka, způsobí, že má pokoj od svých nepřátel.‘“ Vyhodili vás ze školy, vystěhovali vás z bytu, později vám vzali státní souhlas ke kazatelské službě i cestovní pas... Jak jste prožíval pokoj od nepřátel, když vám tolik ztrpčovali život?

Bylo by falešné vyznání, kdybych řekl, že mi to bylo jedno a že jsem to vítal. Byly to nervy. Pokaždé. Ale na druhou stranu – těžko to pochopí ten, kdo to neprožil – mě to bavilo. Vždycky jsem si někde uvnitř říkal: „Pane, teď jsem zvědavý, jak tohle zase vyřešíš.“ Nikdy jsem ty situace vlastně neřešil sám. Stál jsem jako Izraelci před zavřeným mořem a čekal jsem, co se stane. Proto jsem i svou knížku nazval „Po cestách a objížďkách mého života“. Ty objížďky byly velice důležité.

Můžete nějakou popsat?

Když jsem po roce 1968 redigoval časopis Znamení doby, vydávali jsme ho se silným pocitem, že za námi stojí Pán, protože to byl jediný církevní časopis, který v té době vycházel na křídovém papíře s barevnými obrázky. Byl to dvouměsíčník, povoleno bylo 12 tisíc výtisků, ale jelikož jsem měl velmi dobré vztahy s tiskárnou v Liberci a navzájem jsme si pomáhali, někdy jsme mohli vydat i 18 tisíc.

Jako redaktor jsem minimálně dvakrát do roka chodil na tzv. „Čutku“ – Český úřad pro tisk a informace, kde mi vytýkali, že v časopise nejsou tzv. „nosné články“. Chtěli, abychom psali např. o Velké říjnové revoluci nebo o Vítězném únoru. S tiskárnou jsme se proto dohodli, že časopis bude vycházet jeden a půl až dva měsíce zpožděný, s odůvodněním, že nestíhají. Když se mě pak cenzoři zeptali „Jak to, že jste nic nenapsal o Říjnové revoluci?“, mohl jsem říct: „Podívejte se, když napíšu něco o Říjnové revoluci, a vyjde to v prosinci, tak to bude trapné.“ Takovým způsobem jsme proplouvali.

Vždy, když poslouchám podobné příběhy, říkám si, že se to zpětně snadno vypráví s nadhledem, ale přímo v těch situacích muselo být plno obav a strachu. Bál jste se?

K tomu vám můžu říct jednu zkušenost, která je spojená s překladem Slova na cestu. V roce 1978 zjišťovala „státní správa“, jak jsme tehdy říkali, kdo by se v případě změny ve vedení církve stal jejím předsedou. Dělali průzkumy mezi kazateli a mnozí navrhli moje jméno. Zavolali si mě tedy do sídla StB na Bartolomějskou (hlavní sídlo a vyšetřovna StB v pražské Bartolomějské ulici, tzv. kachlíkárna – pozn. red.) a řekli mi: „Máme zprávu, že byste měl být předsedou církve. V tom případě bude nutné a pro obě strany prospěšné, abychom byli v kontaktu a spolupracovali.“ Tři a půl hodiny na mě tlačili, já jsem odmítal. A nakonec mi řekli: „Je otázka, jestli člověk s vašimi názory vůbec může být tajemníkem církve a redaktorem státem povoleného časopisu.“ Řekl jsem jim na to: „Jestli je podmínkou, abych při práci redaktora a tajemníka dělal fízla, tak já mám dvě ruce a vždycky se nějak uživím.“

Kvůli tomu vám odebrali státní souhlas?

Ano, ale samozřejmě nemohli oficiálně říct „propusťte Drejnara, odmítl nám spolupráci“. V týdnu, kdy mě zavolali k tomuto pohovoru – bylo to na konci března 1978 – onemocněla manželka. Měla nádor na mozku a o dva měsíce později pak zemřela. Byl to rychlý proces. Do té doby jsem měl od estébáků pokoj. Když jsem se ale vrátil po pohřbu domů, měl jsem ve schránce lístek, abych se druhý den dostavil na Bartolomějskou. Pak následovaly další dva výslechy, ale nic, z čeho mě obviňovali, nemohli dokázat.

V červenci jsem měl jet do Francie na poradu redaktorů našich časopisů z celé Evropy. Přes ministerstvo školství a kultury, pod které jsme jako církve spadaly, jsem měl vyřízené všechny papíry. Den před odjezdem si mě však zavolal náčelník pasové správy, vzal můj pas, zkontroloval fotografii a pas strčil do zásuvky: „Odebíráme vám pas, na žádnou služební cestu nepojedete. Máme zjištěno, že vám zemřela manželka, změnila se vaše osobní situace a vy se z této cesty nemíníte vrátit, chcete emigrovat.“ Zavolali vedení naší církve: „ztráta důvěry, Drejnar chtěl emigrovat, okamžitě ho propustíte“.

Na tohle mám říct „amen“?

Předpokládám, že jiné zaměstnání jste nesehnal lehko...

V bytě jsem zůstal sám s matkou, které bylo 84 let a která byla po slabé mozkové mrtvici. Intenzivně jsem hledal zaměstnání, to jsem však nemohl najít. Do našeho sboru v Praze chodila jedna komunistka, která nevystoupila ze strany jen proto, aby mohla jako stranička lidem pomáhat. Sháněla mi zaměstnání. Někdy slíbili, že mě vezmou, ale druhý den volali: „Vyřiď Drejnarovi, že ho nesmíme přijmout, StB to zakázala.“

Seděl jsem v tomto bytě, a abych nebyl příživník, tak mě známý lékař udržoval v pracovní neschopnosti. Radil mi, co mám říkat při kontrolách, aby to vypadalo, že mám problémy s páteří. Měl jsem nařízeno, že musím dodržovat léčebný režim a být doma v pyžamu. Vycházku jsem měl hodinu denně. Celou dobu tady na rohu stáli a střídali se tři, kteří mě hlídali. Kdykoli jsem vyšel, pronásledovali mě. Telefon jsem měl odposlouchávaný.

I někteří křesťané mi říkali: „Dělej radši něco rozumnýho, vždyť to nikdy nemůže vyjít!“

Tehdy jste začal s překladem Bible?

Z návštěvy v Americe se tehdy zrovna vrátil baptistický kazatel Miloš Šolc. Byli jsme spolužáci na fakultě, velcí přátelé, roky jsme spolu pašovali do Československa a do Ruska Bible. Dozvěděl se, v jaké jsem situaci, a přišel mě navštívit. Na tu návštěvu nemohu nikdy zapomenout. Byl spontánní, hlučný a už na schodech, když vystupoval poslední patro k mému bytu, křičel: „Tak, hochu, co je s tebou? Co jsem se to dozvěděl? Pojď, jdeme na kolena. To musíme předložit Pánu.“ Vešli jsme do bytu, a aniž bychom o čemkoli mluvili, hned si kleknul, já vedle něj. „První musíme promluvit s Pánem,“ to bylo jeho. Tak jsme tady klečeli a on se začal modlit: „Pane, děkujeme ti za cestu, kterou vedeš Jiřího. Děkujeme ti za to, kde je nyní.“ Vyjmenovával všechny moje trable a já jsem si jen v duchu říkal: „Na tohle mám říct amen? To mám děkovat za to, že jsem už tolik týdnů v takovéhle situaci?“

Vstali jsme a on řekl: „Takhle tady nebudeš sedět. Předložili jsme to Pánu, Pán to vyřeší. Něco ti vezu.“ Přivezl mi Taylorův anglický překlad Bible – The Living Bible – a předal mi ho se slovy: „To je věc, která teď letí na Západě. Je to Bible, které lidé rozumějí. Něco takového potřebujeme v češtině. Dej si dohromady spolupracovníky a pusťte se do toho.“ A tak jsme se začali scházet, bývalo nás osm až deset.

Jak vaše práce na překladu probíhala?

Pracovali jsme na tom opravdu velice poctivě, hlídali jsme hebrejský i řecký text. Začínali jsme většinou v pátek ráno, každý jsme si na to udělali volno, a pracovali jsme tři dny až do neděle do večera. Moje druhá manželka nám při těchto schůzkách zajišťovala „catering“, abychom se nijak nezdržovali. Někteří u nás i přespávali. Deset let jsme takto překládali Nový zákon.

Překládali jste text každý sám předem, nebo až společně na setkáních?

Překládali jsme společně, a protože jsme v té době neměli počítač, tak jsem vše ručně zapisoval. Po takovém pracovním setkání se všichni rozjeli do svých domovů a moje manželka pak můj pracovní, přeškrtávaný rukopis přepisovala na psacím stroji. Udělala deset průklepů a ty jsme překladatelům rozeslali. Přibližně za tři týdny jsme měli další schůzku. Do té doby si text každý pročetl a zaškrtal, kde mu něco nesedí nebo kde by se dal ještě vylepšit, a když jsme se sešli, tak první bylo připomínkování. Takže jsem vše znovu zapisoval a znovu se to přepisovalo na stroji. Když jsme text považovali za hotový, tak jsme v modlitebně Církve bratrské v Soukenické dělali tzv. veřejná čtení. Pozvali jsme dobrého varhaníka a nejlepší recitátory-herce, aby text četli. Za jedno odpoledne se přečetla třeba celá epištola. Modlitebna bývala plná. Dávali jsme recitátorům volnou ruku, mohli text upravit tak, aby jim to šlo dobře do pusy, a my překladatelé jsme tam seděli a dělali jsme si poznámky, kde třeba přehodili slovosled, kde se text zdál být krkolomný. A po veřejném čtení jsme to znovu přepisovali.

Jak to, že vám bylo za totality umožněno takovéto veřejné čtení?

Veřejně to nebylo propagováno jako čtení nového překladu Bible, ale prostě jako čtení Písma s hudebním doprovodem.

„Ta Bible nikdy nemůže vyjít!“

Jak těžké bylo se při překládání shodnout na přesné formulaci?

V celém překladu Slova na cestu není žádné místo, které by bylo dílem jedince. Kolektivně jsme prošli celou Bibli verš po verši. Měli jsme na stole anglický, německý i francouzský překlad... Všechny známé parafrázované Bible jsme měli k dispozici, a když jsme zápasili o formulaci, přečetli jsme si, jak to přeložili jinde, a dohadovali jsme se kolem toho. Historická místa a příběhy šly rychle, ale s textem, ve kterém je „teologie“, to bylo náročnější. Pro zajímavost: Když jsem věděl, že přicházíme ke spornému místu, tak jsem si obyčejně k textu zapsal čas – například 10:37. Diskutovali jsme, a když jsme onu pasáž zformulovali, napsal jsem si třeba 12:25. Takže jsem věděl, že jsme nad čtyřmi verši seděli téměř dvě hodiny.

Dočetla jsem se, že překlad recenzovali i nevěřící lidé. Jak to probíhalo?

Například prvních osmnáct veršů z Janova evangelia je pro „živý překlad“ svízelný text. My křesťané tomu rozumíme, vyrostli jsme na Kralické Bibli, ale co ti ostatní? A tak když jsme u některých obtížných míst dali formulaci dohromady, řekli jsme si, že do příštího setkání máme všichni za úkol tento oddíl prodiskutovat s lidmi mimo církev, jestli tomu rozumí. Já jsem v té době například pracoval jako správce na urologické klinice a byli tam dva nebo tři lékaři a některé sestry, kteří věděli, na čem pracujeme. Měl jsem s nimi dobrý vztah a mohl jsem se jim svěřit. Těch jsem se například zeptal: „Co vám řekne, když si přečtete, že Jan žil na poušti a kázal křest pokání?“ Tak jsem se dozvěděl, že tomu nerozumí. Když jsme se pak opět sešli k překladu, každý zveřejnil svůj poznatek: „Přečetl jsem to čtyřem lidem a nikomu nic neřekne ‚křest pokání‘. Tak to musíme zformulovat jinak.“

Jak potom probíhal překlad Starého zákona?

To už bylo po pádu režimu. Pro takový „živý“ překlad jsou obtížné Žalmy a proroci, snadné jsou naopak knihy Paralipomenon, Královské, Soudců, Rút... To jsou příběhy, ty šly rychle. Historické knihy jsme dělali dokonce tak, že je někdo připravil a pak jsme to společně už jenom četli a připomínkovali.

Pracovali na něm stejní překladatelé?

Ne, to byla zase jiná skupina. Poněvadž když to sečteme, tak na celé Bibli bylo 23 let práce.

Ke spolupráci na překladu jste si vybral lidi z různých církví. Proč jste si nevybral třeba jenom adventisty?

Od vstupu na evangelickou teologickou fakultu jsem velmi otevřeným adventistou. A i předtím jsme měli v Hradci jako mládež kontakty s mládeží z evangelické církve. Od fakulty mám velmi dobré kontakty s křesťany z jiných církví. Vždyť moje pozdější mnoholetá práce v Mezinárodní biblické společnosti byla založena na ekumenické spolupráci. Spolupracovníky na překladu Bible jsem však volil spíše podle odbornosti.

Jak se vám překládalo, když téměř nebyla šance, že nový překlad Bible bude moct skutečně vyjít?

To mi říkali i někteří bratři: „Prosím tě, dělej něco rozumnýho, vždyť to děláte do šuplíku, jste ilegální skupina, to nikdy nemůže vyjít!“ Ale my jsme byli všichni přesvědčení, že když nám Pán Bůh otevřel dveře, abychom Bibli překládali, otevře i dveře, aby mohla vyjít.

Bible do škol

Jak se stalo, že jste se po roce 1989 stal předsedou české pobočky Mezinárodní biblické společnosti?

Během překladatelské práce nás obyčejně dvakrát za rok navštívil někdo „zvenku“. Na jaře přijel jeden: „Já jsem ze Švýcarska, dozvěděl jsem se, že překládáte Bibli, a tak mě zajímá, jak na tom jste, jak to pokračuje.“ Na podzim přijel další, z Ameriky. Deset let nás takhle navštěvovali, a když bylo po revoluci, přišli spolu a řekli: „Sledovali jsme vaši práci, máme k tobě důvěru a chtěli bychom tě požádat, jestli bys v Československu zaregistroval Mezinárodní biblickou společnost a jestli by ses té práce tady ujal.“ Asi dva dny předtím jsem zrovna slíbil, že se stanu kazatelem našeho smíchovského sboru v Praze na Malvazinkách, a proto jsem jim řekl: „Nezlobte se, ale já mám rád práci s lidmi na sboru.“ Dvě hodiny mě tu přemlouvali, abych to vzal.

Za pár dní přišel bratr z ústředí s tím, že si uvědomili, že jdu za rok do důchodu a že nemá smysl dávat mě na sbor jenom na rok. V té době byl u nás takový úzus, že kazatel, když naplnil důchodový věk, musel odejít do důchodu, aby uvolnil kazatelské místo pro někoho jiného. Asi za dva dny se zase vrátili ti dva cizinci: „Nerozmyslel sis to?“ – „Rozmyslel.“ – „Podmínkou ale je, že buď musíš navázat kontakt s nějakým křesťanským nakladatelstvím, nebo musíš křesťanské nakladatelství založit, protože se bude hodně vydávat.“ A tak jsme otevřeli nakladatelství Luxpress.

Začal jste také s projektem Mana Mini-Bible, což byly Nové zákony rozdávané ve školách. Jak to fungovalo?

V Mana Mini-Bibli je text Slova na cestu, jen mírně upravený, aby tomu rozuměly děti. Každý rok jsme vybrali dva okresy, jeden český a jeden moravský, a učitelé v celém okrese, ve všech školách četli v hodinách výtvarné výchovy dětem biblické příběhy a děti na jejich motivy potom malovaly obrázky. My jsme pak Bibli vytiskli pro všechny děti v daných okresech. Celkem jsme tak vydali 116 tisíc výtisků. Každý rok vyšlo nové vydání s jinými obrázky, které děti ve školách nakreslily.

Kde jste na to získal finance?

Když jsem si tohle vymyslel, tak mi ve světovém sídle Mezinárodní biblické společnosti v americkém Coloradu řekli: „Jo, to udělej, to je úžasná věc, ale sežeň si na to peníze. My ti pomůžeme.“ Jenomže jsem nemohl žebrat tady v Čechách, tady na to lidé nepřispějí. Tak mi pomohli a naplánovali třeba trasu po Anglii. Tam jsem při první návštěvě objel 14 měst, každý večer jsem byl jinde. Svolávali schůzky sponzorů, na kterých jsem o našich projektech hovořil. Ti pak vybrali peníze, poslali je do USA a odtud jsem pak podle vytvořeného rozpočtu získával prostředky na jednotlivé projekty. Tak jsem několikrát navštívil Anglii, Švédsko, Holandsko a Spojené státy. Američané přijeli sem, při rozdávání Biblí na českých školách pořídili filmové záznamy a na sponzorských setkáních v Americe pak každý dárce dostal kazetu, aby viděl, jak tady pracujeme. Bůh této práci tak požehnal, že se z vybraných peněz částečně financovala např. i práce na Ukrajině, v Rusku, Rumunsku nebo v Jižní Americe.

Říkám si, že podobný projekt ve školách je dnes už úplně nemyslitelný...

Ano, situace se očividně změnila. Krátce po změně režimu nás na některých školách přijímali velice vstřícně, ale byly také školy, kde jsme narazili na odpor. Pokud existovaly okresní školské úřady, každou akci jsem s nimi předem projednal a oni pak svolali zástupce škol z celého okresu. Těm jsme řekli, o co jde, vysvětlili jsme jim, že naše kultura stojí na Bibli, a pak jsme jim rozdávali Nové zákony. Každý dostal, kolik si vyžádal. K tomu jsme pro učitele vydali příručku s názvem „Jak pracovat s Novým zákonem v hodinách občanské výchovy“. Je pravda, že ovzduší ve společnosti se změnilo a to, co jsme mohli dělat před pětadvaceti roky, je dnes nemyslitelné. Avšak věříme, že tato práce nebyla marná a nese své ovoce.

Když se za svým životem ohlédnete zpět, co říkáte na to všechno, co pro vás Pán Bůh naplánoval?

Že je nepředvídatelný, že je moudrý a že všechno, co se s ním začne, vždycky dobře dopadne. Je to opravdu něco předivného, zapojit se do jeho činnosti a být v jeho štábu.