Z toho může být průšvih... (příběh čtenáře)
Psal se rok 1985. Vláda jedné strany před sebou měla ještě čtyři roky a já ještě zhruba rok a půl studia na střední škole. Bylo léto a ve třídě bylo k zalknutí. Ani ne kvůli horku, ale kvůli probíranému předmětu. Probíhala hodina občanské nauky. Ve třídě bylo ticho jako v kostele. Ne že by občanská nauka patřila mezi náročné předměty. Stačilo mít trochu přehled a naučit se několik požadovaných pouček. Důvodem k obavám byl vyučující.
Audio pouze pro předplatitele
Zástupce ředitele sice málokdy zvyšoval hlas, přesto i ti největší rebelové byli v jeho hodinách zticha jako pěny.
Toužebně očekávaný konec hodiny se pomalu přibližoval a moje pozornost zeslábla. Téměř jsem nevnímal učitelova slova: „Na závěr se ještě vrátíme k látce z minula – materialistický a idealistický světový názor.“ Uvědomil jsem si, že se dívá na mě. Vstal jsem a začal jsem odříkávat naučené poučky. „To umíte,“ odtušil učitel. „Ale říkáte to nějak nezúčastněně. Jaký je váš názor?“
Jako by se pro mě zpomalil čas. V té době jsem už patřil ke znovuzrozeným křesťanům, a proto jsem odpověděl po pravdě. „Věřím v jediného pravého Boha...“ Ne, určitě to nebylo přesné znění vyznání víry, ale obsah toho, co jsem tehdy řekl, mu přibližně odpovídal.
Učitel nejprve zbledl, pak zbrunátněl až skoro do fialova. Přiznám se, že už si přesně nepamatuji, v jakém pořadí střídal barvy, ale vzpomínám si zřetelně, že poměrně dlouhou dobu nebyl schopen slova. Pak dodal něco ...
Celý článek je dostupný pouze pro naše předplatitele.
Máte-li předplatné, PŘIHLASTE SE.
Nemáte aktivní předplatné? Objednejte si ho.
