Vojtěch Urban: Učednictví – společně vyhlížet, co Bůh plánuje

S Jakubem Limrem jsem se víc seznámil zhruba rok před tím, kdy mě pozval, abych kázal ve sboru Mozaika (KS Hradec Králové), který vede. Po kázání jsme spolu strávili několik hodin procházkou po Hradci Králové. Povídali jsme si skoro o všem, o čem se dalo. Poodhalovali jsme jeden druhému, pro co nám tluče srdce. Bylo to skvělé. Měl jsem pocit, že mi tenhle pastor rozumí, a nejen to: Kuba mě viděl. Bral mě vážně. Po cestě domů jsem se modlil jednoduchou modlitbu: „Bože, rád bych se stal jeho učedníkem.”

Vidím u mladých podobnou potřebu, touhu po duchovních rodičích.

Zní to trochu idylicky, že? Mladý člověk sám od sebe chce být učedníkem? Pravda je, že k tomuhle vnitřnímu nastavení mě nasměroval můj pastor Petr Plaňanský (KS Nymburk). V mých patnácti letech založil chlapeckou skupinku. Každý týden jsme spolu otevírali Bibli. Měli jsme čas klást různé otázky a společně růst ve vztahu s Bohem. Na konci skupinky se mi Petr začal osobně věnovat. Pamatuji si na mnoho večerů, kdy jsem seděl u Plaňanských v obýváku a mluvil s Petrem o všem možném. Bylo to místo, kde jsem budoval základy pro všechno, co mělo v mém životě přijít. Tady jsem mohl okusit a poznat, že učednictví je super.

Vraťme se zpátky na chodbu kutnohorského gymnázia. Studoval jsem druhým rokem na Evangelikálním teologickém semináři. V hlavě jsem měl sen o založení nového sboru v rámci naší denominace. A před sebou někoho, ke komu jsem vzhlížel. Byl jsem si jistý, že mi Kuba může pomoct, že mě posune dál: ve vztahu s Bohem, v mých talentech a obdarováních. V tom, jak žít život plně vydaný Kristu. A víte co? Řekl jsem mu: „Musím si to promyslet.” Dneska vím, že jsem mu touhle odpovědí radost neudělal.

Nešlo ani tak o promýšlení ve smyslu ano–ne. V tom jsem věděl, jaká je má odpověď. Spíš jsem si uvědomoval, o jak velký závazek jde. Také jsem vnímal, že tím uzavřu předchozí učednický vztah s Petrem. Chtěl jsem mít jistotu, že je to ve správný čas. Otevřely se dveře a chtěl jsem si být jistý, že mám vstoupit.

K tomu sešitu se rád vracím

Jak takový učednický vztah vlastně začíná? Asi nikde nenajdeme nějaký univerzální postup. U nás s Kubou to bylo formou asi čtyřhodinové procházky po Nymburce. Oba jsme se sdíleli o tom, co od nově vznikajícího hlubšího přátelství očekáváme. Jak to vlastně bude prakticky fungovat. Kuba se mě ptal, co bych v současné životní situaci potřeboval. Když jsme se spolu o této procházce nedávno bavili, pojmenovali jsme ji jako „mapování terénu“.

Potkávali jsme se pak skoro každý měsíc. Vždy jsme se sdíleli o tom, co se v našich životech děje. Nejen já, ale i Kuba. Toho jsem si vážil a nikdy jsem neměl pocit, že by to byl jednostranný vztah. Tak to podle mě má být. Učednictví se vždy týká dvou lidí. Čerpat z něj mohou oba. Po sdílení přicházela výuka. Mluvil jsem s Kubou o své potřebě vyrůst ve vedení druhých. Kuba si připravil asi šest setkání, během kterých mi předával své zkušenosti a znalosti. To, na co přicházel a co se učil předchozích patnáct let ve službě, mohl předat dál. K sešitu, kam jsem si vše zapisoval, se rád vracím. Už je to asi pět let, a pořád si pamatuji, o čem jednotlivé lekce byly. Aplikoval jsem to při sestavování týmu, se kterým jsem později zakládal nový sbor. Toto vyučování do velké míry určilo, jak dnes některé věci v našem společenství fungují. Učil jsem se hledat správné důrazy.

Prostě jsem na službu nebyl sám. Měl jsem někoho, na koho jsem se mohl obrátit a před kým jsem mohl na rovinu mluvit o svých nejistotách a pádech. Skvělé bylo, že otevřenost byla vzájemná a věděl jsem, že i Kuba „válčí“ a učí se. Nebyl pro mě modlou a nedosažitelným ideálem. Byl to můj dobrý přítel. Přítel, který stejně jako já sdílel své úspěchy i selhání.

A další z nejdůležitějších věcí: Při každém setkání jsme se spolu modlili. Za sebe navzájem a naše aktuální potřeby. Za naši službu a naše sbory. Bez toho by to nešlo.

Naučili jsme se spolu radovat i plakat

A jak je to dnes? Z učednictví postupně vzniklo hluboké přátelství. Přátelství, ve kterém můžu být sám sebou. Sdílet se o všem, co mám v srdci. S Kubou se snažíme vídat každý měsíc, ale už nejde o nějaké vyučování. To postupně zmizelo. Stále se na některé věci ptám, ale mnohem více se prostě otevřeně sdílíme. Modlíme se jeden za druhého. Povzbuzujeme se. Naučili jsme se spolu radovat i plakat. Společně vyhlížet, co Bůh plánuje v našich životech a jít tomu naproti.

Z našeho přátelství nakonec vznikla i kniha zaměřená na učednictví a přátelství. Popisuje praxi, kterou bych si přál v dnešní církvi rozšiřovat. Měl jsem štěstí, že jsem od svých patnácti měl vždy nablízku někoho, kdo mi radil, vedl mě a měl se mnou trpělivost. Nebýt Petra, Kuby a dnes například Lubomíra Ondráčka (hlavní pastor KS Praha), nejsem si jistý, že bych dnes byl tam, kde jsem. A možná by nebyl ani Přístav – společenství, které jsme s týmem přátel založili jako jeden z regionů KS Praha. Možná by mě někde na cestě přemohl strach a já bych svůj talent zakopal. Možná.

Vidím u mladých lidí podobnou potřebu. Touhu po duchovních rodičích, touhu po učednictví. Bohužel je mnohdy nenaplněna. O to víc si vážím toho, že jsem mohl skrze takový vztah vyrůst. A třeba i díky tomuto sdílení ukázat, že učednictví vlastně není žádná věda. Jen se musí začít.

Vojtěch Urban je pastorem KS Praha, regionu Přístav. Je spoluautorem knihy „Na jedné lodi“, kterou lze objednat na www.knihykms.cz.