Tomáš Dittrich: Transgender – moje žabí perspektiva
Občas se potkávám s kamarádem, který se teď jmenuje Saša a byl dříve kamarádkou. Sledoval jsem jeho (tenkrát její) vnitřní úzkosti. Pak se chvíli odmlčela, načež přišel ve svém současném stavu. K jejímu rozhodování o změně pohlaví jsem tedy neměl možnost se vyjádřit. Možná se bála, že bych jí pověděl něco jiného, než co si přála slyšet, nebo se chtěla rozhodnout opravdu sama. Oba tu proměnu teď bereme jako něco daného. Ani by mě nenapadlo oslovovat ho v ženském rodě.
Audio pouze pro předplatitele
To někteří lidé kolem mě nechápou. Myslím, že je to proto, že s nikým takovým neudržují kontakt. Nemusím o tom přemýšlet, prostě respektuju jeho rozhodnutí, a proto ho přijímám s jeho současnou identitou. Dělám to kvůli němu, ale není to žádné divadýlko: Dělám to i kvůli sobě. Pokud si ho vážím, ze srdce ho přijímám takového, jaký je. Mám naději, že se ve své nové roli cítí lépe, ale nedovedu to úplně posoudit. Pesimistický je podobně jako před svou přeměnou.
Znám také jednu mladou dámu, kterou pamatuji jako muže. Myslím, že transgender ženy to mají trochu obtížnější. Jde u nich víc o hustotu vlasů nebo o kouty, tedy o věci, kterých si já nevšimnu, ale které ony vzájemně nepřehlížejí. V jejich málo početné komunitě je myslím dost drbů a povyšování.
Popisuju žabí perspektivu sborového pracovníka: mít bezpodmínečně rád, mít úctu k člověku, kterého stvořil Bůh a kterého Bůh ke mně poslal. Oba moji transgenderoví známí mi roli usnadnili, protože se mě v době před změnou ...
Celý článek je dostupný pouze pro naše předplatitele.
Máte-li předplatné, PŘIHLASTE SE.
Nemáte aktivní předplatné? Objednejte si ho.
