Šikana: Jizvy na duši a jejich léčení

Vyrostl jsem těsně po revoluci v církevním rekreačním domě, kde byl můj otec správcem. Dům stál stranou obce a skoro nikdo tam nejezdil na rekreaci déle než na týden, a tak se samota uprostřed davů stala převažující zkušeností mého dětství. Od dětství jsem chodil do CB Děčín, kde jsem v nedělní škole slýchal: „Nehledej si kamarády mezi nevěřícími, aby tě svět nepohltil.“ (Čti: ... abys nefetoval, nekouřil, měl věřící partnerku...) A taky: „Jako správný křesťan nastavuj druhou tvář.“

V roce 1997 rodiče správně pochopili, že se doba změnila a že s bratrem potřebujeme lepší vzdělání, než můžou Sudety dát, a rozhodli se odstěhovat do Prahy. Do čtvrté třídy jsem nastoupil na ZŠ v Praze 2, protože do ní chodili bratranec, sestřenice a ještě jeden chlapec z CB. Zdálo se to jako dobrý nápad. Byl jsem chudé, brýlaté, obézní, vesnické křesťanské dítě. Byl jsem nadaný, fyzicky silný, ale společensky velmi slabý. Později jsem se dověděl, že v té třídě už šikana byla.

Kdo učí bezbranné, že trpět násilí je v pořádku,
podráží jim nohy.

Našel jsem si nového (nevěřícího) kamaráda. Za půl roku se jeho rodiče rozvedli a můj kamarád se spolu s obézním chlapcem, kterého třída šikanovala před mým příchodem, stali vůdci mého pronásledování. Začal jsem ze školy nosit natržené batohy, zlámaná pravítka a modřiny. Nejprve se mě stranili a pomlouvali mě, pak mi začali nadávat, později mě téměř denně skupinově bili. Několikrát jsem jim utekl jen těsně. Bylo mi deset let, když jsem si do školy donesl lovecký nůž s patnácticentimetrovou čepelí. Na obranu. Naštěstí zůstal na dně batohu, jinak bych se dostal do novin. Bratranec se sestřenicí se stali němými svědky a nemocí vztahů se nakazil i sborový dorost. Autority neslyšely nebo nevěděly. Byl jsem sám.

Vysvobodil mě až odchod na gymnázium. I když jsem se na přijímačky nijak nepřipravoval, uspěl jsem. Trvalo další čtyři roky, než jsem uvěřil Bohu, že mě má bezpodmínečně rád. Zlomil v mojí duši lež, že jsem si týrání zasloužil. Díky víře jsem nespáchal sebevraždu, přestože jsem o ní občas přemýšlel, a ačkoliv to hrozilo, neskončil jsem se školami. Díky Bohu jsem atestovaný lékař a mám krásnou rodinu. Přestože jizvy stále cítím, díky němu jsem mohl odpustit a začít se uzdravovat.

Jak se rodí šikana

Lidský zápas o živobytí je odedávna těžký. Každý nový kolektiv (školní, pracovní, církevní) proto zkouší své členy, aby utvořil pravidla a hierarchii schopných. Od svých členů vyžaduje a) loajalitu, b) jistou míru konformity, c) schopnosti, d) spolehlivost. Kdo se bojí, je nepozorný, nemotorný, hloupý nebo kdo neumí dobře spolupracovat s ostatními, představuje riziko.

Jak se v novém kolektivu pozná, jaký kdo je? Zkoušením. Zkouší se věrnost, schopnost spolupracovat, dělit se o zdroje (čokoláda, svačina...), schopnosti, dovednosti, reakce na překročení hranic. Tomuto testování nikdo neujde a reakce je bedlivě pozorována. První slovní šťouchanec není šikanou, ale testem. Jak v něm uspět? Je nutné rozpoznat, zda jde o test, nebo útok, a reagovat uměřeně. Je nutné být si vědom zdravých hranic. Dokázat se zorientovat ve vztazích a rolích uvnitř skupiny. Pod testem se nehroutit, neplakat, neustupovat a nenastavovat druhou tvář. Být loajální – spolupracovat s ostatními, rozdělit se, nedonášet. Dítě nemusí nutně být silnější, ale musí jako silné vypadat. Slabá reakce se projeví tím, že dítě poruší některé z výše zmíněného, pláče, ustupuje. Zde je dobré také zmínit, že odlišnost dítěte, která se považuje za důvod k šikaně (brýle, obezita, víra, neobvyklé jméno, chudoba, nešikovnost), je často pouze záminkou, nikoliv příčinou šikany. Ale pozor: Ačkoli toto platí ve většině situací, existují i skutečně kruté děti, které od začátku nehrají fér.

Z popsaného tedy vyplývá, že dítě, které tyto principy nemá vštěpené, čelí zásadnímu handicapu.

Pokud test ve skupině odhalí slabšího člena, narůstá riziko, že se stane terčem šikany. Skupina ho nejprve vydělí ze svého středu. Pokud autority včas nezkorigují atmosféru, potenciální agresor se osmělí a následuje první fyzická agrese a první rozkazy. Od tohoto okamžiku už nejde o prospěch celé skupiny, ale o prospěch části na úkor vyloučeného. Agresor zaujímá pozici moci. Svou nudu, frustraci, stres před písemkou nebo životní trable si vybíjí na slabším a pase se na jeho strachu a bolesti. Skupina se postupně utvrzuje v soudržnosti v kontrastu s vyloučeným (ale svědci ještě promluví, jsou-li správně tázáni). Dále se tvoří jádro útočníků a dochází k bodu zlomu. Oběť obvykle nemá sama sílu se z pasti dostat. Nejpozději v tomto okamžiku by měly autority zakročit.

Později agresoři ovládnou celou skupinu a většina nastolenou normu přijme. I mírní žáci se začnou chovat krutě a jednat podle vzoru vůdců. Skupina oběť dehumanizuje. V tomto okamžiku se při intenzivní terapii dá skupina jako celek ještě zachránit, je však nutná spolupráce s nezávislým expertem (ev. policií). Nejpozději v této fázi přestává šikanovaný věřit, že je rovnoprávný. Začíná podvědomě přejímat normu skupiny, která ho zatratila; ta pro něj totiž znamená celý svět.

V posledním stadiu se členové skupiny rozdělí na „nadlidi“ a „podlidi“ a dochází k brutálnímu násilí. V této fázi už „nádor“ zcela zahubil organismus a často je nutné celou skupinu rozpustit a s jejími členy pracovat individuálně. Oběti si nesou trvalé následky a pouze dlouhodobá terapie, Boží zázraky a množství lásky a péče je mohou zařadit zpět do společnosti. Je třeba si uvědomit, že výše popsaný proces je spojitý.

Vítězem není nikdo

Šikana kazí charakter všech, kdo s ní přijdou do styku. V dětských kolektivech, kde se nedostatečně chrání hranice a spravedlnost, vyrůstají morálně poranění a zmrzačení lidé. V době, kdy si dítě utváří dojem o světě a nemá srovnání s ničím jiným, dostává zhoubné poučení: To, co se mu děje, je normální, „svět je krutej“. Autoritám (rodičům, učitelům) se nedá věřit. Někdy dokonce může oběť své tyrany bránit jako boxer v klinči, který se raději přitiskne na soupeře, než aby byl bit.

Ten, kdo byl šikanovaný, po zbytek života od lidí instinktivně očekává ránu a zradu. Přecitlivěle reaguje na běžný tlak, a opakuje tak vzorce chování oběti, kterými přitahuje další agresory, kamkoli přijde. V opačném případě se zatvrdí a propadne agresivitě – vůči druhým, ale častěji vůči sobě. Svou bolest může kompenzovat bulimií, anorexií, útěky mimo realitu, pornografií, počítačovými hrami atd.

Tyran si odnáší pokřivený charakter, dojem, že násilí a útlak jsou legitimní (a efektivní) cestou k úspěchu a uspokojení. Němí svědci odcházejí zastrašení nebo neteční.

Je mé dítě ohrožené?

Obětí šikany se může stát kdokoli. Ani fyzicky a duševně výjimečně nadané dítě nebude v bezpečí, nebude-li schopné loajality vůči skupině a obrany vlastních hranic. Chce-li uspět, musí své schopnosti propůjčit dobru všech, občas nechat zazářit ostatní. Ani černý pásek všech bojových sportů k bezpečí nestačí – spíše uspěje dítě fyzicky slabé, ale sociálně zdatné. Pro pevné sebevědomí dítěte je nutná láska a bezpečí domova. O pevnosti hranic dítěte rozhodují hranice rodičů a vzor jejich chování. Pro schopnost unést frustraci je důležitá vrozená citová odolnost. A konečně ani sebezdravější dítě nemusí zvládnout zapojení do extrémně nemocného kolektivu nebo setkání s těžce sociálně a morálně nemocným spolužákem.

Křesťanské děti mohou být šikanou zvláště ohrožené. Nevhodný způsob křesťanské výchovy může dítě dohnat do role otloukánka. Mírumilovnost je ctnost, ale slabá reakce na narušení hranic přitahuje tyrany jako magnet.

V nedělních kázáních je někdy zbabělost a slabost vykreslována jako zbožná pokora a mírnost. Nicméně Ježíš neřekl jen „kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou“ (Mt 5,39), ale také „Řekl-li jsem něco špatného, prokaž, že je to špatné. Jestliže to bylo správné, proč mě biješ?“ (J 18,23). Také vypráskal hokynáře z chrámu bičem (J 2,15). Ježíš není slaboch; mohl povolat dvanáct legií andělů, ale svobodně si zvolil, že to neudělá. Kdo učí bezbranné, že trpět násilí je v pořádku, podráží jim nohy. Evangelium nemá z lidí tvořit Jákoby, ale Izraele. Sledujme jednání Samsona, Jozua, Gedeona, Debory, krále Davida. Sám Pán unesl tvrdý konflikt s farizeji, nemáme snad spravedlivý konflikt unést i my? Hodnotou evangelia je láska i k nám samotným (Mt 22,39). Buďme tedy pevní a neustupujme zlu kvůli falešné zbožnosti.

Uzdravení je možné

I po letech se můžete přistihnout, že bezdůvodně štěkáte na neznámé lidi, že se šéfovi nedokážete dívat do očí, když vás kritizuje, neumíte si říct o přidání, když jste ve stresu, občas máte „bezdůvodné“ nápady se poškozovat, nemáte hranice vůči ničemům, kteří vás a vaše blízké napadají, vyhýbáte se konfliktům nebo se v nich neumíte bránit atd.
Nejprve je třeba rozpoznat (vychutnat, prožít), že to, co se stalo, bylo zlo a stát se to nemělo. Potom je nutné obnovit bezprostřední osobnostní hranice (obnovit základní bezpečí, aby útok nepokračoval). Pak poznat, proč se vše stalo a kudy mají hranice vést. Potom si odtruchlit svá zranění. A nakonec se (bezpečný, moudřejší a ošetřený) svobodně rozhodnout odpustit, aniž bychom popřeli nebo „zapomněli“.

Tyto kroky na sebe navazují jako stavební kameny a žádný nelze přeskočit. Jen poté může a nemusí následovat krok poslední: smíření. Nelze odpustit, co nebylo zlem (nebo na co se má „zapomenout“), nelze přemýšlet, co přesně bylo zlo, dokud nejsme v bezpečí nebo nás zaplavuje smutek a ztráta. Pozor, Bůh po nás vyžaduje ochotu odpouštět, ale nevyžaduje smíření – protože smíření závisí i na druhé straně. On sám se nesmíří se zatvrzelými, a přesto mu nic neschází. Odpustit nezbytně potřebujeme, ale hlavně kvůli sobě a vlastnímu uzdravování. Ale nakonec se můžete doopravdy uzdravit!

MUDr. Daniel Suk je členem sboru Network Praha, stanice CB Praha – Jižní Město.

Doporučené zdroje:

M. Kolář: Nová cesta k léčbě šikany (Portál 2011); P. Říčan: Agresivita a šikana mezi dětmi (Portál 1995); F. Peretti: Poraněné srdce (Nakladatelství KMS 2010); www.sikana.org; www.e-bezpeci.cz; www.nntb.cz

Co dělat, když se setkáme s šikanou?

Rady rodičům

1. Naslouchejte.
2. Neignorujte varovná znamení: ztracené, rozbité a špinavé věci, modřiny, snaha vyhnout se škole‚ změna cesty do školy, absence kamarádů, smutek, stísněnost, zhoršení prospěchu, vyhýbavost při otázkách a zejména posměch, nadávky, šťouchání, rány a kopání před dospělými, které nejsou oplácené.
3. Včasný zásah chrání všechny děti v kolektivu. Ale pozor na neodborné a necitlivé „vyšetřování“ šikany, které může situaci zhoršit. Obraťte se na školního metodika prevence, ředitele či zřizovatele školy, popř. Českou školní inspekci či policii.
4. Učte své dítě, že nikdo nemá právo narušovat hranice druhého. Vyjádřete dítěti, že za ním stojíte a že ho budete bránit.
5. Učte ho, že na porušení hranic reagujeme s rozhodností a s minimální nutnou silou, nikoliv ale menší. Na nadávku sarkastickým vtipem, na útok na věci důslednou obranou, na postrčení chytrým slovem, na opakovaný kopanec kopancem, na trvalejší bití přivoláním autorit, na bezohledný a bezhlavý útok bezohlednou a tvrdou obranou.
6. Učte své dítě uvědomovat si svou sílu. Aby se mohlo hájit, musí vědět, jaké má k dispozici prostředky a jak je moudře použít. Sem patří i uvážlivý výcvik v bojových sportech.
7. Chytrá řeč je mnohem účinnější než fyzická síla, ale fyzická síla může být nutná.
8. Umět ve třídě spolupracovat vyžaduje pochopení a přijetí základních pravidel mezilidských vztahů. Spolužáci z rodin s odlišným životním stylem se mají respektovat. To, že je někdo ve třinácti nekuřák a v šestnácti panic, je jeho věc, ale ani on nemá pohrdat těmi, kdo takoví nejsou.
9. Ať už je vaše dítě svědkem, nebo agresorem, nemlčte. I agresor potřebuje pomoc. Hledejte, co mu chybí, a veďte ho k pokání a nápravě.

Rady dětem

1. Nikdo nemá právo ti ubližovat.
2. Svůj život utváříš s Bohem ty, jiní nemají určovat, za kolik stojíš, čím budeš a kdo jsi.
3. Tvůj život se může změnit, škola tě může začít bavit a ostatní tě mohou mít rádi.
4. Počítej s tím, že změna může vyžadovat úsilí.
5. Sám to nikdo nezvládne. Hledej pomoc dospělých. Mohou to být rodiče, vedoucí, učitel, kazatel. Můžeš zavolat na Linku bezpečí, napsat na web Nenech to být (www.upozorneni.nntb.cz).
6. Když to jinak nejde, uteč. Řekni rodičům, že chceš změnit školu. Zkus týden nejít do školy a uvidíš, kolik dospělých se o tebe najednou začne zajímat.
7. Jsi-li svědkem šikany, buď dobrým kamarádem a nemlč. Nebojuj ale sám, řekni to dospělým. Buď Batman nebo Batwoman třídy, dorostu nebo mládeže. Uvědom si, že pravidla hry porušili agresoři, ne ty.
8. Pokud ti ubližují, a jsi na to přesto sám, napiš mi zprávu (suk.daniel@pm.me).