S tím modlením to myslíš vážně? (příběh čtenářky)
Až do dubna 1991 jsem se považovala za ateistku. O Bohu jsem nepřemýšlela, ani mě nenapadlo, že by mohl být. Jsem ročník 1946, a tak jsem prošla ve škole výchovou, která existenci Boha zcela popírala a víra v něj byla považována za tmářství a bludy. Ani doma se o Bohu nemluvilo, přesto si vzpomínám, že jsem v předškolním věku chodila na náboženství, ale to jen na krátkou chvíli.
(Audioverze bude k dispozici v nejbližších dnech.)
V té době se u nás začala stavět kanalizační přípojka a na výkopové práce byli povoláni vojáci z PTP. Protože pracovali přímo před naším domem, moje starší sestra a já jsme se s nimi spřátelili. Byli to kněží, jeden ze Slovenska a jeden z Moravy. Ti nám o Bohu vyprávěli a modlili se za nás.
„Už mě život nebaví. Nejraději bych si něco udělala...“
Na to jsem ale brzy zapomněla. Čas a ateistická výchova přispěly k tomu, že jsem žila, jako by Boha nebylo. Tak jsem dokončila školu, odmaturovala, nastoupila do práce, vdala se a narodili se mi dva synové. Žili jsme s manželem v takovém „normálním“ manželství, někdy v poklidu, někdy ne, prošli jsme ale i hlubokou krizí. A právě koncem dubna 1991 se mi život začal úplně hroutit, a to po všech stránkách.
Cítila jsem takovou beznaděj, že jsem pronesla před svým starším synem větu: „Už mě život nebaví. Nejraději bych si něco ...
Celý článek je dostupný pouze pro naše předplatitele.
Máte-li předplatné, PŘIHLASTE SE.
Nemáte aktivní předplatné? Objednejte si ho.
