S brýlemi jsem viděla rozmazaně (příběh čtenářky)

Byl to rok, kdy mému manželu Pavlovi lékaři zjistili rakovinu. Modlila jsem se a zhruba 36 dní před operací jsem vnímala, že mi Bůh říká, ať se za něj do operace postím. Říkala jsem: „Pane, já to tak dlouho nezvládnu, ale jestli v tom budeš se mnou, jdu do toho.“ Byl to můj nejdelší a zároveň nejlehčí půst. Každé ráno jsem se probouzela sytá, jako bych se právě najedla. Čím delší doba uběhla, tím jsem byla vyrovnanější.

Nicméně manželovi nádor nezmizel a musel být operován. Ptala jsem se Pána, proč se nestal zázrak. Někdo mi pak řekl: „Třeba jsi měla málo víry.“ Pořád jsem se k tomu vracela.

O rok později, před další modlitební stráží, se nás v kázání pastor ptal, jestli by někdo měl víru se za někoho na ulici modlit za uzdravení zraku. V duchu jsem si říkala, že já asi za uzdravení očí ne. Stále jsem v sobě řešila, jestli jsem opravdu neměla málo víry v manželovo uzdravení. Během modlitební stráže jsem měla dvouhodi ...