Rodičům: Hranice poslušnosti

Vedení dětí k poslušnosti by mělo být motivováno tím, že známe Boží řády, které jsou dobré a ve kterých se chceme jako rodina pohybovat. Když se nám to daří, ušetříme tím sobě i dětem hodně problémů. Že do těch Božích řádů patří i poslušnost dětí rodičům, se dozvídáme na například v Efezským 6,1–3: Děti, poslouchejte své rodiče v Pánu, protože to je spravedlivé. „Cti svého otce a matku,“ to je první přikázání se zaslíbením, „aby ti bylo dobře a abys byl dlouho živ na zemi“.

Co to ale poslušnost je? Je to naprosté podřízení se bez diskuse? V těchto verších vidím, že postoj úcty, důvěry a respektu je důležitější než okamžitá poslušnost. Ve vedení k poslušnosti nám trochu nahrává, že v době, kdy se rodičovství teprve učíme, k nám dítě vzhlíží a je snadné je usměrňovat. A když to děláme, rodí se v něm důvěra a úcta k rodiči, který všechno ví a všemu rozumí. Jen nepropásnout tuto příležitost! První „ne“ začíná s uvědomováním si sebe a naším cílem není potlačit osobnost dítěte. Přesto právě tady by mělo dítě zažít, že rodič je opravdu ten, kdo bude mít nakonec poslední slovo. Že si neprosadí vše, ale zároveň že je slyšeno a respektováno. Když se to podaří, nebude tak těžké se s dítětem domluvit i později. Tedy především v době, kdy mu začne docházet, že rodič není dokonalý, že některým věcem nerozumí a že jako dospívající přece taky „může mít pravdu“. Má i teď poslouchat své nedokonalé rodiče? Tady už může ono „ne, já to chci jinak“ být důraznější.

Může si teď dítě dovolit neposlechnout a říct „ne, tohle neudělám“? V takovou chvíli je třeba rozlišovat mezi vzdorem a neposlušností na jedné straně a pouhým vyjádřením názoru, odlišného od toho rodičovského, na straně druhé. Moudrý rodič dává postupně dítěti víc prostoru pro vyjádření názoru, úměrně věku a zralosti. Umět říct „ne“ v lásce a úctě je dovednost pro život důležitá. Pokud se to děti nenaučí v bezpečném prostředí rodiny, mohou se stát snadno zneužitelnými v méně bezpečné společnosti. Pokud z úst dítěte uslyšíme záporné slůvko vyjádřené v úctě, bude to spíš znamenat, že jsme rodičovskou roli zvládli dobře a děti nám natolik důvěřují, že si mohou dovolit i nesouhlasit. Naproti tomu vzdor a neúcta žádné dobré zaslíbení nemají, i kdyby se dítě jevilo jako poslouchající rodičovské příkazy.

Pokud tedy je naším cílem vychovat děti, které mají rodiče v úctě, pak mohou říct i své „ne“, a neznamená to neposlušnost. Vždyť ani naše příkazy nejsou vždycky smysluplné. Jako když jsem jednou večer už svým starším dětem řekla: „Běžte spát, já už jsem unavená.“ A ony se rozesmály: „Klidně běž spát ty, my se ještě budeme učit.“:-)

Autorka je členkou AC Zábřeh na Moravě a moderátorkou Rádia 7.