„Myslel jsem si, že Bůh patří do skanzenu,“ vzpomíná Víťa Marčík
Hraje, zpívá, píše scénáře, přesto nemá rád, když ho někdo nazývá umělcem. Přál by si být „komediantem Božím“. „Znamená to pro mě být takovou hlásnou troubou. Moc rád bych křičel do světa o tom, že Bůh nás všechny miluje, a vůbec nezáleží na tom, jestli je člověk věřící nebo nevěřící, dobrý nebo špatný. Protože kdo je dobrý?“ říká Víťa Marčík, který provozuje známé kočovné rodinné divadlo.
Audio pouze pro předplatitele
Nemyslel si to ovšem vždycky. Vyrůstal v nevěřící komunistické rodině, sám byl svazák a komunista. „Ze začátku jsem nemohl uvěřit, že existuje něco tak primitivního a jednoduchého jako pojmenování Bůh. Věřil jsem v jinou filozofii. Říkal jsem si: Bůh patří do skanzenu. Až všichni staří umřou, tak budou kostely v muzeu. Ale pak se něco stalo, najednou jsem se úplně obrátil a uviděl jsem to, co jsem vidět nemohl, a uslyšel jsem to, co jsem nikdy neslyšel,“ vzpomíná Marčík v rozhovoru s Petrem Húštěm.
„I když o Bohu mluvím jako o Otci, tak ho nevnímám jenom jako muže. Není jenom otec, je i matkou, a to je pro mě strašně důležité. … Myslím, že i my jsme byli na začátku celistvý člověk a pak jsme byli rozděleni na muže a ženu, a proto k sobě tak lneme, toužíme pořád po jednotě,“ sdílí své myšlenky v podcastu.
Jak se z vyučeného elektrikáře stal potulný herec? Kolik má dětí a proč má rád příběh o marnotratném synovi? Poslechněte si celý rozhovor z dílny Rádia 7.
Autor: Rádio 7, 2020
