Moje dcera je teď kluk...
„Doufám, že tohle se mi nikdy nestane.“ Napadla vás někdy taková myšlenka? Nebo ještě jistější: „Tohle se mi nikdy nemůže stát.“ A pak se nejhorší obavy začnou naplňovat, a vy tomu nemůžete uvěřit. Pane, copak jsem se za ni dost nemodlila? Copak jsem toho opravdu tolik pokazila, že je teď moje dcera přesvědčená, že je kluk? Já vím, že jsem jako matka udělala obrovské chyby. Nedala jsem jí lásku takovým způsobem, jakým to potřebovala...
Audio pouze pro předplatitele
Teď už je dospělá a vystupuje a vypadá jako kluk. Co znamená jí v této situaci prokazovat lásku tak, jak to potřebuje a jak to jako lásku vnímat bude? Na rady zkušených jsem ji i já postupně začala oslovovat novým jménem. Ale je to pro mě jako chodit po hlavě, pořád si musím na mužský rod dávat pozor. Vždyť jsem ji devět měsíců nosila pod srdcem.
Někdy je oběť i na nás. Třeba v tom, že pro nás bude důležitější vztah než lpění na pravdě.
Hledala jsem, kde je příčina její genderové dysforie a přitažlivosti ke stejnému pohlaví. Dnes to vidím jako souhru více faktorů, o některých tuším, o jiných ne. Kromě již zmíněných chyb to byly třeba mezigenerační přenosy traumatu (a že jich na obou stranách našich rodů je), komplikovaný porod, vážné onemocnění v raném věku, téměř neexistující vazba matka–dcera... Nicméně v jeden okamžik, kdy i přes velké domlouvání dcera udělala nezvratný krok v tělesné změně, mi Bůh řekl, že „Boží cesta je dokonalá“. A dal mi tak ujišt ...
Celý článek je dostupný pouze pro naše předplatitele.
Máte-li předplatné, PŘIHLASTE SE.
Nemáte aktivní předplatné? Objednejte si ho.
