Mé dítě mi nepatří. Co mě prázdná náruč naučila o rodičovství

Abych byla upřímná, na děti jsem v té době vůbec nemyslela. Říkala jsem si, že se toho musím o manželství ještě hodně naučit, než se na scéně objeví děti. „Není to trochu brzy?“ ptala jsem se. Ale znala jsem souvislosti – Chana a Samuel. Chana zoufale toužila po dítěti, a tak nabídla Bohu, že když jí dopřeje otěhotnět, svého prvorozeného syna mu dá. Když její modlitbu vyslyšel, vyhověla mu a přivedla svého syna, aby byl vychován mezi kněžími v chrámu (1S 1). Pro každou matku je to děsivá vyhlídka, ale když Bůh žádal, mohla jsem odmítnout? Ve svém srdci jsem Bohu řekla „ano“. Moje první dítě mělo patřit jemu.

O rok a půl později jsem byla zaneprázdněnou matkou šťastné, krásné, dvouměsíční holčičky. Moji kdysi prázdnou náruč najednou naplnilo teplé tělíčko vrtícího se človíčka, jehož bystré oči hledaly mou neustálou lásku a útěchu. Byla jsem odhodlaná být tou nejlepší mámou, jakou dokážu být. Ale přechod k mateřství nebyl snadný. Měla jsem ráda spánek, a najednou jsem ho měla ...