Jiří Unger: Mladí lidé a sdílení víry. Proč to není snadné?
Když se podíváme na statistiky, víra je stále něco, co se v převážné míře dědí nebo získává v prostředí věřící rodiny. Pokud jako rodiče tedy rezignujeme na předávání víry dětem nebo pokud nevedeme své sbory tak, aby je po nás chtěly převzít naše děti, zaděláváme si na problém. Jak se ale vyvíjí vztah dnešních mladých lidí ke sdílení evangelia?

Audio pouze pro předplatitele
Existuje obava, že s tím, jak roste všeobecné přesvědčení, že vnucovat někomu svůj světonázor je netolerantní a nemorální, se oslabí i ochota křesťanů sdílet Dobrou zprávu. Zároveň dochází k revizi pojetí evangelizace, které mělo v evangelikálním prostoru především formu probuzeneckých shromáždění oslovujících spíše nominální křesťany než skutečně nevěřící a které dnes již v převážné míře nefunguje.
Podle trendů a výzkumů ze západní Evropy se zdá, že lidé pod 30 let jsou o své víře ochotni mluvit se svými přáteli častěji než lidé starší. Např. ve Velké Británii jsou ohledně své víry paradoxně otevřenější mladí lidé, kteří nejsou tak silně praktikující (ti „silně praktikující“ si pravidelně čtou Bibli, modlí se a chodí na bohoslužby). Možná je to proto, že mají větší počet vztahů mimo církev.
Model většiny mládeží i v ČR je primárně nastaven tak, aby pomohl získat nebo uchovat víru mladých lidí, kteří v církvi vyrůstají, než že by byl programově zaměřen jak na církevní děti, tak na mladé z nevěřícího prostředí. U nás nemáme relevantní výzkumy, které by se ptaly na vztah mladé generace k evangelizaci. Zkusím tedy navrhnout některé teze založené spíše na mém vlastním pozorování. Zde je souhrn některých posunů:
- Od posmrtného života k životu zde a nyní.
Klíčovým aspektem spasení přestává být osud duše a život po smrti, ale spasení, které mění lidský život zde a nyní, včetně mých vztahů, mého směřování, uzdravení mé duše nebo toho, jak mám žít. - Od agendy k rozhovoru.
Vidím stále vetší averzi k pojetí evangelizace jako programu, povinnosti či závazku, kde je evangelium jakousi skrytou agendou a druzí jsou naším „úkolem“. Teprve když začne skutečný rozhovor o tom, čím srdce přetéká, který nepředjímá výsledek, ztrácí se strnulost a lidé jsou překvapení, jak relevantní evangelium je. - Od racionalismu k prožitku.
Evangelium se zdá být mnohem méně výsledkem rozumových argumentů, i když jsou stále důležité, ale podstatnějším se stává něco, co společně nebo individuálně prožijeme. „Budete mi svědky“ (v tom, co jste sami zažili a viděli) je bližší než „evangelizujte“. - Od viny a hříchu ke studu a přijetí.
Přesvědčit druhého, že je hříšný a potřebuje vykoupení, přestává fungovat jako první sdělení tam, kde se velká část mladých lidí stydí za to, kým je, a vlastně se cítí bezcenná. Přijetí a láska navzdory našim temnostem, kterým čelíme všichni, je prvotním sdělením. Heslo „Turn or burn“ (Obrať se, nebo shoř) patří minulosti. - Od zdánlivé dokonalosti ke zranitelnosti.
Předpokladem autentického sdílení evangelia není dokonalost, ale zranitelnost. Pochybnost, nejistota a otázky nejsou hřích, pokrytectví ano. - Od informace ke společnému životnímu stylu.
Evangelium je mnohem méně věcí doktrinálně správné formulace, je spíše něčím, co se prakticky projevuje a o čem se diskutuje v nejrůznějších aspektech života v komunitě, jejíž jsem součástí. Mladí lidé, zdá se, mají dostatek sebedůvěry bavit se s druhými o víře. Co jim přesto chybí, je prostředí, kde by slyšeli zkušenosti druhých, prostředí, kde by mohli klást těžké otázky a přicházet se svými pochybnostmi. V církvi se je bojí i jen vyslovit, ale potřebují s nimi pomoci. Budou pravděpodobně ve sdílení víry přirozenější a odvážnější, i když budou občas zápasit se svojí psychickou i vztahovou křehkostí a zranitelnou identitou.
Je otázka, zda jsme ochotni vytvářet církev, která dokáže relevantně a s pokorou přinášet to, čemu věří, a odpovídat nemoralistním způsobem na klíčové otázky, aby mladí viděli v plnosti moc, krásu i pravdu evangelia a byli na ni hrdí.
Mgr. Jiří Unger je tajemníkem České evangelikální aliance a členem redakční rady Života víry.