Jakou stopu za sebou nechávám?
Mám rád jízdu na běžkách. Poznávám při tom krásnou krajinu, prověřím svou fyzičku, potkám fajn lidi, a pokud je to na horách, tak i čerstvého vzduchu se nadýchám. Takové běžkaření má ale i své nevýhody. Tak třeba se musím vyškrábat na kopec vlastní silou, což je při špatném namazání opravdu problém.
Běžkaření má však i jiné atributy. Například takové vychutnávání krásy hor bez společnosti dalších davů lyžařů, neomezen pouze územím sjezdovky, to vůbec není k zahození. Teoreticky vzato si můžu sjet ze značené běžkařské magistrály a jet si svou vlastní cestou, prozkoumávat nové trasy a také prošlapávat novou stopu. I to je dalším důvodem, proč mám běžkaření rád. Nová stopa, nové horizonty, nové objevy, ale také stopa za mnou, která je vidět.
A jsem u „jádra pudla“. Jakou stopu zanechávám za sebou v běžném životě? Stopu jasnou, hlubokou, použitelnou i ostatními? Stopu, za kterou se nemusím stydět a za kterou nebudu trestaný? Je to pravé ořechové být tvrdohlavým mezkem, který za sebou nechává hlubokou a jen tak nesmazatelnou orbu, anebo je výhodnější využívat zajetou stopu, po které snadno a lehce projedu, a krom šelestu klouzajících lyží nezbude po mně nic?
A půjdu ještě dál. V dnešním světě, kde si archivujeme snad i počet použitých papírových kapesníků, není problém po sobě zanechat nějakou tu stopu či důkaz, že jsem tu byl. Může to být zápis v matriční knize, na náhrobním kameni či v černé kronice. Ale za 300 let po mně nejspíš nikdo ani neštěkne a mé starosti a výdobytky budou dalším generacím spíše k smíchu.
Takže žiji teď a dnes. Dneska dělám věci, kterými na sebe upozorňuji, a tím pádem jsem pod drobnohledem svého nejbližšího okolí. Je tady na mně, zda před Bohem obstojí mé kroky, činy a také viditelná stopa, kterou jsem za sebou zanechal. Zda dovedla ostatní lidi k rozhodnutí jít stejnou cestou jako já. Cestou, kterou se vyplatí jít…
Tak hurá na běžky!
