Jak jsem hledala své povolání (příběh čtenářky)

Učila jsem v nedělní besídce a děti to bavilo. Zpívala jsem ve chválách a nezdálo se, že by to někomu trhalo uši. Někdy jsem chvály i sama vedla, třeba na domácí skupince, a zpětná vazba byla vesměs pozitivní. Vedla jsem skupinku na mládeži a s několika děvčaty jsem se scházela i přes týden a probíraly jsme tzv. kurzíky – lekce věnující se základům křesťanské víry. Jednu sobotu v měsíci jsem jezdila s partou dalších křesťanů do dětského domova dělat program pro osamělé děti.

Stejně jsem ale byla nešťastná. Měla jsem pocit, že ostatní lidi v církvi to mají jednodušší. Jsou prostě šikovní na jednu konkrétní věc, té se věnují a nese to ovoce. Já jsem byla šikovná na velkou spoustu věcí a nevěděla jsem, co s tím. Všechno mě bavilo, leccos mi šlo. Byla jsem z toho tak nešťastná, že jsem se svěřila staršímu manželskému páru z našeho společenství. Věděla jsem, že můj „problém“ je poněkud zvláštní a že je poněkud troufalé být ze svého rozmanitého talentu nešťastná, místo abych byla vděčná. Nemohla jsem si ale pomoct.

Manželé si mě pečlivě vyslechli a pak jsme se společně modlili. To, co mi řekli, mě osvobodilo a rozvázalo mi křídla, která byla do té doby přirostlá k tělu, protože jsem místo letu jen pořád zmateně pobíhala do kolečka. Řekli mi, že jsem povolaná „stát v díře“. Že můj rozmanitý talent slouží Bohu i církvi v tom, že když v nějaké službě chybí člověk, můžu se tam postavit a na potřebnou dobu místo vykrýt, aby nezůstalo prázdné.

Prakticky se od té doby vlastně moc nezměnilo. Stále vedu chvály, sem tam se věnuji nějakému děvčeti z mládeže, nedávno jsem se po letech vrátila do nedělní besídky – chybějí tam totiž učitelé. Moc mě to tam baví a s dětmi si to užíváme… Vím ale, že jsem tam jen do doby, než se najde někdo, kdo v tom bude vytrvale stát další roky. A já v tu chvíli roztáhnu křídla a porozhlédnu se po nějaké další díře, kudy nám zrovna do sboru prší.

Článek vyšel v časopise Život víry 2020/04.