Hana Pinknerová: Těším se na jaro

Šedí holubi se naštvaně choulili na římsách protějších domů, holé větve stromů se černě rýsovaly proti šedivému nebi. V opadaných keřích se držely papírky a vedle uvízlo pár hnědých listů, které tam zafoukal vítr. Na chodnících se daly rozpoznat skoro nepatrné zbytky sněhu se zřetelnými stopami po venčení psů. Všude bezútěšná špína. Lidé spěchali po ulici zachumlaní do kabátů a šál, nezastavovali se, neusmívali, nemluvili spolu. Brrr, nevlídný, špinavý a studený je ten svět.

To v létě to vypadalo jinak! Vysoké košaté stromy rozkládaly své bohaté koruny nad silnicí, ukrývaly hnízda ptáků, kteří zrána a navečer zpívali z plných hrdélek. Různé odstíny zeleně a živé barvy drobných kvítků na keřích podél chodníku přímo lákaly k pozastavení. Po ulici se často procházely maminky s kočárky nebo s mrňaty za ručičku, větší děti na tříkolkách a koloběžkách, pánové či paničky se svými psíky. Před mýma očima vyvstala vzpomínka na obraz příjemné pohody, jak jsem si jej zapamatovala z léta. Jak mi bylo tehdy dobře...

Teď se cítím dost mizerně. Myslím, že uvnitř mého srdce to vypadá jako na té zimní ulici. Dlouho jsem už nečerpala a připadám si vyprahlá. Nehořím, jsem studená jako nepoužívaná kamna. Zaprášená jako to okno. Plná smetí jako ta ulice.

Zkoušela jsem si ráno číst z Písma, ale v posledních dnech, co dnech – už to budou týdny, mě to nějak nenaplňuje. Jako bych při čtení v ústech cítila polystyrén. Tak mi tam Boží slovo vždycky zaskřípe a zůstane to suché. Jen starý známý text. Ale ještě v létě to bylo jiné! Stačilo mi přečíst třeba jen jeden verš a měla jsem dojem, že ty řádky na mne ze stránky úplně vyskakují, že září jako neony. Kolikrát jsem žasla, vždyť tuhle kapitolu už jsem četla snad stokrát, jak to, že jsem si nikdy nevšimla tady toho výroku? Boží slovo mluvilo úplně přesně do mých situací. Někdy jsem se ani nemusela ptát. Bůh mluvil do mých myšlenek. Co jsem četla, bylo o mně. Taky modlit se bylo tak snadné. Cítila jsem, že Bůh je se mnou. Viděla jsem své prosby naplněné. Zato teď... Kdybych měla popsat můj vztah s Bohem, řekla bych, že je na bodu mrazu.

Nevesele jsem se oháněla prachovkou a podařilo se mi shodit vázičku se sušenými květy hortenzií. Naštěstí se nepošramotily moc, do jara vydrží a pak je nahradím čerstvými květinami. Aranžovala jsem hortenzie zpátky do vázičky a zkoušela jsem skrýt, že se jich část odrolila na koberec. Jak já se těším na jaro! Na zahrádce budou čerstvé květiny. Ulice se zase zazelená...

Zastavila jsem se náhle uprostřed práce: Třeba i můj vztah s Bohem se znovu zazelená a rozkvete. Třeba mě Bůh tak zkouší. Třeba chce vědět, jestli o něj fakt stojím. I v zimě. Za každého počasí. Jestli mu budu věrná, i když se mnou nemluví. Jestli ho nevyměním. Jestli mu neujedu někam k moři. Tak takhle ono to nějak asi bude.

Rázně jsem vysávala drobky suchých listů na koberci a pevně jsem se rozhodla: Vydržím. I kdyby byla zima sebedelší, krutá a třeskutá, jaro musí jednou přijít. Vždycky nakonec přišlo. Vydržím. Počkám do jara. Budu očekávat ve vzájemných vztazích oteplení.

Doluxovala jsem a vyběhla jsem na ulici vynést koš. Bylo pořád zataženo, mrzlo a pofukoval jedovatý větřík, ale skoro jsem měla dojem, jako bych ucítila ve vzduchu lehký závan jara. Jasně, jaro to ještě nemůže být, ale možná, že tak nějak voní naděje.

Článek původně vyšel v Životě víry 2006/1.