David Novák: Ekumena – sprosté slovo?
Asi každý z nás viděl někde na internetu, jak spolu v jedné řadě stojí různí představitelé církví a společně se modlí, někomu žehnají nebo společně vydávají nějaké prohlášení. Pro některé křesťany je to radostná podívaná spojená s nadějí, že jsme spolu schopni mluvit a že pomalu zahrabáváme hluboké příkopy, které jsme vykopali my nebo naši předkové. Pro jiné je to důkaz, že církve žijí v kompromisu a opouštějí svoje základy.
Když čtete nebo posloucháte některé katolíky, pak protestanté pro ně nejsou křesťané, ale jakási vylepšená sekta. Stejné se ale doslechnete i z druhé strany: Paktovat se s katolíky je údajně duchovním kompromisem, který od nás odnímá požehnání. Napětí ale trvá i mezi samotnými katolíky či protestanty. Uvedl jsem dva póly spektra – od bezbřehého přijímání po naprosté odmítání. Mezi těmito extrémy je pak „mnoho odstínů šedi“. Existuje z tohoto stavu cesta ven? Chceme ji vůbec hledat, nebo již máme jasno?
Teologii navzdory
Nedělal jsem žádný výzkum, ale zdá se mi, že mezi křesťany, kteří se hlásí k protestantismu, převažuje spíše přejícný postoj, který jednak vychází ze snahy být tolerantní, ale i z ducha doby, kdy vymezit se vůči čemukoli znamená riskovat nálepku fanatika. Jak je tomu v katolickém táboře, by musel popsat někdo z katolíků.
Celý článek je dostupný pouze pro naše předplatitele.
Máte-li předplatné, PŘIHLASTE SE.
Nemáte aktivní předplatné? Objednejte si ho.
