Dan Drápal: Vize jednoty na konci totality (a dnes)

To, že KMS vůbec vznikla, bylo dáno situací církve v dobách komunismu. Když tehdy někdo dostal tzv. státní souhlas k výkonu duchovenského povolání, mohl kázat ve svém sboru, ale pokud byl pozván, aby kázal jinde, musel mít speciální jednorázový souhlas. O ten musel zažádat duchovní sboru, který hosta pozval. Povolení vydával okresní církevní tajemník (v Praze obvodní církevní tajemník).

Jakékoli snahy o sblížení církví sledovala komunistická Státní bezpečnost s nelibostí.

Holešovický sbor ČCE, kde jsem působil, měl tehdy špatné jméno. Důvodů bylo více, ale tím hlavním asi byla neochota těch kolem přijímat něco nového, něco netradičního. A možná i závist, že někde lidí přibývá. Mnozí duchovní si – z velké části nechtěně a nevědomky – osvojili postoj „vládnou zde komunisté, nemůžeme nic dělat“.

Přes množství kritiky jsem dostával dost pozvání, ale ne vždy jsem obdržel příslušný státní souhlas. Naposled jsem ho dostal, jestli se dobře pamatuji, v roce 1982 do evangelického sboru v Prostějově.

Kostnická jednota a Křesťanské konference

Existoval ovšem spolek jménem Kostnická jednota. Ten vznikl již v prvním desetiletí dvacátého století na obranu evangelíků před katolíky. Věnoval se hlavně vzdělání a osvětě a vydával týdeník Kostnické jiskry. Z nějakého důvodu komunisté tento spolek nezrušili; domnívám se, že ho považovali za naprosto neškodný. Nicméně tato organizace spadala pod ministerstvo vnitra, nikoli pod církevní odbor ministerstva kultury. A hlavně: Jeho činitelé a řečníci nepotřebovali státní souhlas. Členové holešovického sboru ČCE tedy v roce 1987 hromadně vstupovali do Kostnické jednoty a její místní odbor Praha 7-Holešovice začal vyvíjet činnost, kterou by normálně konal sbor. Nebyl za tím žádný velkolepý a propracovaný plán, prostě jsme hledali skulinku. (Domnívám se, že tento vývoj svědčil o tom, že skutečně nastávalo určité tání.)

Zde nemohu nezmínit zvláštní osobnost Luboše Olejára, který se přestěhoval z východního Slovenska do Prahy, kde se zapojil do holešovického sboru ČCE. Přicházel s celou řadou úžasných nápadů a byl schopen některé z nich skutečně prosazovat. Byl to on, komu se podařilo vyjednat uspořádání první křesťanské konference – konala se v létě 1988 u metodistů v Ječné ulici pod hlavičkou Místního odboru Kostnické jednoty v Praze 7.

Tato konference se nazývala Charismatická, ale od dalšího ročníku už nesla název Křesťanská. Když se pak následujícího roku 1989 konala Křesťanská konference v prominentním komunistickém Paláci kultury (dnes Kongresové centrum Praha), byla to bomba. Dokonce byla propagována plakáty po Praze! Smutné bylo, že s Lubošem Olejárem jsme se museli záhy rozejít – z vážných důvodů etických i teologických. Nechci ale zamlčet, že lví podíl na vzniku těchto konferencí měl právě on.

S Kostnickou jednotou jsme se rozešli, protože její vedení nesouhlasilo s tím, že pořádáme velké akce mimo území místního odboru a máme členy mimo Prahu 7. Nicméně doba se měnila, vše směřovalo k sametové revoluci, která znamenala konec kontroly státu nad církví.

Ovšem už dlouho před „sametem“ jsme toužili po tom, aby se vytvořila jednotná evangelizační platforma. Církve totiž za komunismu příliš nespolupracovaly – jakékoli sbližovací snahy pozorovala Státní bezpečnost (komunistická tajná služba) s nelibostí. Mezi vedoucími denominací často panovala nedůvěra, a nelze ji svádět pouze na důsledek působení StB.

Poslání, které trvá

Na ustavujícím shromáždění KMS 27. listopadu 1989, tedy ještě v hroutící se totalitě, byl vytvořen pětičlenný Užší výbor, který byl schválen volbou Širšího výboru. Byl jsem jedním z jeho členů, dalšími byli kazatel ECM Oldřich Kadlec, kazatel JB Jaroslav Pleva, vikář ČCE Jan Klas a římskokatolický kněz Aleš Opatrný, jeden z představitelů katolické charismatické obnovy. Ten záhy odešel, v UžV ho vystřídal slovenský luterský farář Ján Kostelný, který tehdy působil ve vesničce Hrochoť.

Problematická byla spolupráce s tehdejší Apoštolskou církví, která byla v České republice oficiálně povolena až počátkem roku 1989 (na rozdíl od Slovenska, kde byla registrována již od roku 1977). Chtěli jsme spolupracovat i s „letničními“, ale tehdejší předseda Rudolf Bubik byl ke spolupráci ochoten za podmínky, že se pětičlenný úzký výbor rozšíří na sedmičlenný, s tím, že v něm budou dva zástupci AC z České republiky, dva zástupci AC ze Slovenska a tři zástupci církví ostatních. To pro nás nebylo přijatelné, protože to odráželo zcela jiný způsob myšlení. My jsme chtěli evangelizovat, ne dělat církevní politiku. Díky Bohu, nyní je i vztah s AC dobrý a staré trhliny byly dle mého mínění dokonale zaceleny.

Na ministerstvo kultury KMS svůj statut poslala 6. prosince 1989, registrována byla až v květnu 1990. Prvním tajemníkem (tehdy se používal výraz jednatel) KMS se stal Břetislav Šípek, také skvělý organizátor (nyní je v mezinárodním týmu CfaN evangelisty Daniela Kolendy). V roce 1991 se po něm tajemníkem stal Lubomír Ondráček. Břetislav Šípek stál i u zrodu nakladatelství Logos, které začalo vydávat charismatickou literaturu.

Na podzim 1990 začal vycházet časopis Život víry. Jeho existenci vidím jako jeden z největších výdobytků evangelikálů v naší zemi. Slouží totiž všem denominacím (s výjimkou zcela okrajových).

Křesťanská misijní společnost plní úkol, který na sebe vzala: Napomáhá evangelizaci, informuje, pořádá semináře a konference, propojuje různé služebníky, prostřednictvím Nadačního fondu KMS financuje misionáře vyslané do různých zemí. Iniciovala také vznik Českého studijního překladu Bible (původně Překladu KMS). Zdá se mi, že významně ovlivnila duchovní atmosféru v naší zemi. Je živá, protože stále plní poslání, kvůli kterému vznikla.

Mgr. Dan Drápal je emeritní senior KS, spisovatel a publicista. Je starším KS Zlaté Hory. V letech 1989–1994 a 1996–1999 byl členem Užšího výboru KMS.