Víra jako berlička? (fejeton)

(Audioverze bude k dispozici v nejbližších dnech.)

Je to celkem rozšířený názor. Ale stejně mě zase zvednul ze židle. Tohle může říct jen člověk, který nemá tušení, o co jde. Podívá se na křesťany, ale promítnou se mu jeho představy a názory. Tento je většinový, hned po ruce, přímo se nabízí, tak proč ho nepoužít? Smeteno ze stolu, vyřízeno. Ale kdyby si dotyčný dal trochu práce s přemýšlením, podíval se do historie nebo se zeptal nějakého křesťana na jeho život s Bohem, možná by se dozvěděl něco nového, znepokojujícího, co ho do té doby vůbec nenapadlo.

Třeba by se dozvěděl, že křesťanství je ve své nejhlubší podstatě ani ne tak náboženství a soubor pravidel, která je třeba dodržovat, jako spíš osobní vztah. Já a Bůh, jeho doprovázení na mojí cestě životem. Ježíš, Lev z Judy, Aslan, který za mě bojoval až tak, že neváhal položit život, aby mě zachránil před smrtí. Potom mluvit s ním a pobývat v jeho blízkosti není projevem slabosti, ale radosti. Je logické a přirozené být rád s někým, kdo vás miluje a nasadil za vás život.

Někdy k Bohu opravdu voláme o pomoc. Jako když se dítě ocitne v tíživé situaci, vezme mobil a zavolá tátovi. Chce si s ním promluvit, požádat ho o radu nebo pomoc. Tohle by přece nikdo nehodnotil jako projev slabosti, ale jako normální stav věcí. Takhle by to mělo být a svědčí to o zdravém vztahu dítěte a rodiče.

Když se podíváme do historie, vidíme odvážné muže a ženy, kterým víra v Boha dala sílu udělat něco mimořádného. Ježíšovi učedníci, první křesťané v římské říši, pastoři v Číně, misionáři v afrických zemích, ti všichni každodenně riskovali životy, aby mohli žít svoji víru a zvěstovat evangelium. Čelili vězení, pronásledování a smrti a mnozí z nich svůj život pro evangelium nakonec opravdu položili. Život slabochů to rozhodně nebyl.

A pak je tu nespočet těch, kterým obrácení se k Ježíši radikálně změnilo život. Drogově závislí jsou osvobozováni ze závislostí, prostitutky opouštějí ulici a Bůh jim dává rodinu, lidé uvízlí v závislosti na temných věcech jsou nadpřirozeně vysvobozeni, lidé beze smyslu života ho nacházejí a zažívají pokoj... To nejsou příběhy slabosti. Svědčí o obrovské a svrchované Boží síle, která se propisuje do souřadnic našich všedních dní. Tam, kde si lidé nedokázali pomoct sami, přišel někdo, kdo jim podal ruku a vytáhl je z bahna, do kterého klesali stále hlouběji. Stačilo zavolat ho celým srdcem.

Ani v mém osobním životě není víra v Boha nějaké podpůrné udělátko, které jsem si sešroubovala a o které se musím opřít, abych se nesložila. Je to vztah, radost a moc.