Vetřelec (příběh čtenářky)
Nezvaně a nečekaně, ocitla se mezi námi doma deprese. Namísto radosti ze shledání po osmi týdnech odloučení přijela dcera na vánoční prázdniny naprosto vyměněná. Nejprve to vypadalo na vyhoření. Studium bylo náročné, a tak není divu: Únava, pomysleli jsme si všichni a já jsem připravila postel a zázemí k odpočinku. Chodili jsme potichounku kolem pečlivě zavřených dveří a věřili, že je to otázka týdne, maximálně dvou, a dcera bude zase v pohodě. Když jsme jí po Vánocích mávali, nebyla to ještě úplně ona, ale čas strávený v rodinném kruhu jí, zdá se, prospěl.
Audio pouze pro předplatitele
Zbytek rozchodí, chlácholili jsme se. Nerozchodila. Už z prvního telefonátu bylo jasné, že to, s čím se potýkáme, je s námi, pevné a zalomené. Nepomáhaly ani nekonečné hodiny přeplněné videotelefonáty. Dva měsíce jsem trávila v přímém přenosu od sedmi hodin do půlnoci, naslouchala dceři, povzbuzovala a pak o samotě úpěnlivě volala k Bohu, aby se smiloval nad dcerou i nade mnou. Nakonec se situace vyhrotila do té míry, že dceru deprese naprosto znehybněla. Nebyla při síle fungovat ve dne ani v noci, mysl zamlženou, studium, spánek ba i schopnost volat k Bohu ta tam. Nešlo to jinak než zpět domů.
Nechce se mi uvěřit, že tady teď, u stolu v kuchyni, mám z vlastního dítěte vymítat démony.
Z pohublé tváře si nás měřily cizí oči plné prázdna a apatie. Boží chvály, které k radosti nás všech dřív rozeznívaly dceřin pokoj, ustaly. Potom se ticho a apatie proměnily v sebekritiku a pochybnosti. „Mami, já nejsem spasená, nepřijdu do nebe, nemůžu chválit Boha, nejde mi to z úst. Neexistuje pro mě naděje. Jsem špatná, neschopná, zbytečná, překážím tu.“
Každý den stejná písnička. Žaludek se mi svíral úzkostí, bylo mi jasné, že to není jen tak. Zlý je tu s námi. V hlavě mi vyvstane obraz oběšené Aničky a alkoholem opojené Zdeny. Prateta a babička. Antidepresiva všudypřítomná k dispozici po generace, v naší rodině však bez požadovaného účinku. Oblast duševních nemocí mi nahání hrůzu. Mysl mi těká sem a tam. Co teď? Těžko zmapovatelná situace, obtížné nastavení diagnózy. Dvě jasné porážky. Bilancuji. Jak daleko jsem schopná zajít, jak hluboko dokážu důvěřovat? Bože, uzdravuješ? Modlím se za moudrost, jak na vetřelce, jak na depresi. Tuším, že jsem vyzvána k duchovnímu boji, ale nevěřím si.
A pak to přišlo, nenápadně a hladce. Po šesti měsících utrpení sedíme s dcerami, starší i mladší, u stolu a sepisujeme lži, kterými je starší bombardována. Potom list papíru trháme a vyznáváme Boha Pánem našich životů a v modlitbě se stavíme proti duchu deprese, lži a balamucení. Starší dcera najednou ztichne a odmítá naše „amen“.
Mladší dcera pohlédne nejprve na starší sestru a potom upře zrak na mne. Teď, nebo nikdy. Vidím to. Chce se mi zoufalstvím smát nahlas. Vím, co chce, vím, co je třeba, ale nechce se mi uvěřit, že tady teď, u našeho stolu v kuchyni, mám z vlastního dítěte, křesťanky, vymítat démony. Copak jsem nějaký Derek Prince?
Slyším se vyslovit první větu a potom už plynule vyzývám vetřelce k identifikaci a ve jménu Ježíše jim přikazuji vyklidit pole. Mladší dcera stojí při mně, navzájem se doplňujeme. Šokované, nejsme při smyslech spočítat, kolik jich nakonec z oslabeného těla vyšlo, ale po necelé hodině přichází vítězství.
Starší dcera začne po půl roce chválit Boha. Zpěv naplní prostor a v nás se hluboce rozhostí pokoj. Děkujeme Bohu společně, vyzýváme Ducha svatého, aby nás naplnil a zapečetil, a on to udělá.
