Sebepoškozování: „Nechci se zabít, jen uvolnit napětí“
Do mé psychoterapeutické praxe chodila dívka, která se připravovala na přijímací zkoušky na střední školu a nechtěla své rodiče zklamat, takže byla v trvalém vnitřním napětí. Ubližovala si krátkou žiletkou, kterou odšroubovávala z ořezávátka na tužky. Nikomu o sebepoškozování neřekla, aby rodičům nepřidělávala starosti. Zraňování dolních končetin jí přinášelo alespoň chvilkovou úlevu. Když byla na vysněnou školu přijata, dostala sebepoškozování opět pod kontrolu.
V posledních letech se setkáváme s častějším výskytem duševních onemocnění, nejen vlivem pandemie covidu-19. V celosvětovém měřítku dochází také k nárůstu sebepoškozování u dětí a mladistvých.
Sebepoškozování je nezdravý způsob, jak se některé děti i dospělí vyrovnávají se zátěžovou situací, např. chronickým stresem (tzv. copingová strategie). Jedná se o záměrné a opakované zraňování vlastního těla ve snaze vyrovnat se s psychickou bolestí a nalézt opět vnitřní rovnováhu. Toto sebedestruktivní chování se objevuje častěji u dívek, v podobě řezání, bouchání, pálení se, škrábání, okusování nehtů, také bodání ostrými předměty nebo vytrhávání vlasů. Jedná se o místa na těle, která jsou na první pohled okolí skrytá, nejčastěji předloktí, končetiny, případně břicho. Na fyziologické rovině se při poranění začnou vyplavovat endorfiny, které tiší bolest a přinášejí uspokojení; tím se toto chování posiluje a upevňuje.
Řada dospívajících říká, ž ...
Celý článek je dostupný pouze pro naše předplatitele.
Máte-li předplatné, PŘIHLASTE SE.
Nemáte aktivní předplatné? Objednejte si ho.
