V Indii jde všechno pomalu (a přesto to má smysl)
Ve chvíli, kdy píšu tento článek, sedím ve škole New Hope Mission v indickém Biháru a za mými zády se ve třídách učí přibližně 130 žáků. Škola byla postavena v roce 2014 z prostředků vybraných sborem Církve bratrské v Praze 13.
Audio pouze pro předplatitele
Kořeny této služby sahají až do roku 1988, kdy naše tehdejší socialistická republika pozvala kluka z chudé indické rolnické rodiny, aby studoval v Praze na ČVUT. Dnes si se Sahnim děláme legraci, že ho komunisté pozvali do Československa, aby tady nalezl Krista. K Sahniho znovuzrození tehdy vedla ještě dlouhá cesta, ale jeho vztah s věřícími spolužáky na strojárně a kontakty s křesťanskou mládeží byly odrazovým můstkem.
Sahni se po několika letech studia a života v Čechách vrátil do Indie. Jeho spolužák Marek se jej marně snažil kontaktovat, ale nevzdával to. Vždy když někdo jel do Indie, říkával: „Kdybys tam potkal tohoto chlápka, řekni mu, že ho hledám.“ Zdálo se to jako vtip. Přesto se jednou v Dillí Markův kolega v jakési kanceláři, kde potřeboval něco zařídit, zeptal, zda neznají nějakého Sahniho z Biháru. Ind se na něj podíval a pravil: „Jednoho tady mám na práci ve vedlejší kanceláři.“ Po tomto setkání se Sahni už nemohl Markovi neozvat.
V Indii se Sahnimu ned ...
Celý článek je dostupný pouze pro naše předplatitele.
Máte-li předplatné, PŘIHLASTE SE.
Nemáte aktivní předplatné? Objednejte si ho.
