Trapná ženská (příběh)
Vzpomínám si na příběh, který se mi stal asi před dvaceti lety. Čekala jsem na kamarádku na tehdy dost nevlídném, až nebezpečném pražském hlavním nádraží. Měla přijet vlakem pozdě večer, už za tmy. V potemnělé nádražní budově ke mně zabloudil podnapile vyhlížející muž středního věku, mně bylo necelých dvacet. Chtěl dvě stovky, které jsem ovšem neměla, abych se ho zbavila. Něco vykládal a k odchodu se neměl.
Audio pouze pro předplatitele
„A co bylo tehdy to s tím červeným autem?“ slyším sama sebe formulovat nahlas to, co mi zrovna proběhlo hlavou.
Muž hned změnil tón. „No jo, to máte pravdu, to bylo špatný,“ řekl a rozhovor pokračoval dál, aniž bych věděla, o čem si povídáme. On se mi přiznával k nějakému životnímu průšvihu, o kterém jsem neměla ani tušení. Řekla jsem mu něco o Bohu, o jeho odpuštění, o tom, že dává naději. A pán odešel neznámo kam.
Je vyhublá, má oranžového ježka, piercing na všech viditelných místech a je hrozně hlasitá.
Takové příběhy jsem dřív zažívala poměrně často. Prostě mě napadlo něco, co jsem věděla, že stačí říct nahlas, a změní to něčí situaci. Nebo třeba nabídnout někomu modlitbu.
Jenže ta doba je dvacet let pryč. Za slova poznání se dávno nemodlím. Nerada bych totiž, aby mi Bůh nějaké dal. To bych ho totiž musela jít vyřídit. Taky doufám, že mě nepošle, abych se za někoho modlila. Mně se totiž za nikoho cizího modlit nechce. Za lidi, které znám, bych se pomodlit šla, ale těm je mi zase trapné tu modlitbu nabídnout.
Pomalu končí nedělní kázání. Kazatel vyzývá k modlitbám lidi, kteří by chtěli dostat nějaký duchovní dar. Jen to ne, honí se mi hlavou. Zároveň je mi z toho smutno. Z toho, že se nechci nechat použít, protože jsem tak pohodlná.
Nedá mi to. Po bohoslužbách za kazatelem jdu a prosím ho o modlitbu. Ne o duchovní dar, ale aby se mi chtělo dary Ducha používat. Já totiž vím, že mi Bůh slova poznání dává, když o ně prosím, a někdy i když neprosím. Chtěla bych svůj postoj změnit, ale to bych pak vlastně vnitřně souhlasila s tím, že za někým zajdu, když mě Bůh pošle. Jenže to je právě to, co bych vážně nerada.
„Když někoho vidíš nebo k němu něco od Boha vnímáš, můžeš si říct: Bůh tohohle člověka miluje,“ dává mi po stručné modlitbě jednoduchou radu.
O tři týdny později na dovolené v Řecku narážím na divnou ženskou. Je vyhublá, má oranžového ježka, ze kterého se po temeni spouští zelený copánek, piercing má na všech viditelných (a možná i neviditelných) místech a je hrozně hlasitá. Je fakt trapná. Letíme s ní letadlem na dovolenou a tam se znovu setkáváme na prohlídce paláce. Jsme ve stejné turistické skupině. Snažím se na ni moc nedívat, ale je to těžké; někoho takhle trapného jsem už opravdu dlouho nepotkala.
„Bůh tuhle ženu miluje víc, než si vůbec dokážu představit,“ bleskne mi hlavou. No jo. Jsem trapná, že jsem ji tak hodnotila a říkala si, že je trapná. A co kdyby mi pro ni chtěl dát nějaký vjem? Ke svému údivu zjišťuju, že jsem otevřená tomu, že za ní zajdu a něco jí řeknu. Ale nevím co.
Znovu na sebe narážíme při nástupu do letadla cestou zpět. Už vím, co jí mám říct. Že na ni Bůh myslí. Přijde mi to nic moc, že by to jako chtělo nějak konkretizovat, ale i tak s jistotou vím, že tohle je to, co ode mě uslyší. Po výstupu ji nikde nevidím, ale nepřekvapuje mě, že se setkáme u výdeje zavazadel.
„Dobrý den, já jsem věřící a mám vám vyřídit, že na vás Bůh myslí.“
„Jé, to já vím. Jsem totiž léčitelka. To je hezký, že jste přišla.“
„Aha, tak vy to vlastně víte...“ jsem poněkud překvapená. „No, tak vám přeju, ať vás Bůh vede na ta správná místa...“
„... a k těm správným lidem,“ doříkává si paní léčitelka sama moje požehnání.
Mám radost, že jsem šla. I když vlastně netuším proč. Třeba se to jednou dozvím, a třeba taky ne. Ale těším se, že příště půjdu zas.