Tomáš Polívka: Mít kolem sebe pár chlapů. Jak řešit krizi mužské spirituality?
Můj příběh začíná v roce 1999. Bylo mi devatenáct. Seděl jsem v kostele na bohoslužbě. Slyšel jsem jakoby z dálky přicházející slova, ale moje myšlenky byly jinde. Rozhlížel jsem se kolem a hledal v sále jednotlivé lidi. Tedy – hlavně muže, alespoň o generaci starší než já. Pocházím z částečně věřící rodiny, takže jsem do sboru chodil od dětství. Většinu mužů v sále jsem znal jménem, nebo alespoň příjmením. Přemýšlel jsem nad tím, co mě v životě čeká, a říkal si v duchu: „Bože, fakt chceš, abych byl jako tihle chlapi?“ Nebyl tam totiž nikdo, kdo by mi byl aspoň trochu blízko. A už vůbec nikdo, koho bych považoval za inspirativního, nějak zajímavého, nebo dokonce „mužného“.
Audio pouze pro předplatitele
Bylo to asi právě v době, kdy jsem si uvědomil, že mi někde uvnitř něco chybí. To prázdné místo bylo zdrojem nejistoty a bezmoci. Cítil jsem se v životě jaksi divně omezený. Ale hlavně – neměl jsem žádný způsob ani návod, jak vnitřní prázdnotu zaplnit. Něco uvnitř mi říkalo, že nejsem úplně muž. Nebo přesněji – dospělý muž. Přitom jsem netušil, jak se jím stát. V mé blízkosti nebyl nikdo, kdo by mi mohl pomoct nebo mne trochu navést na správnou cestu. A tak začalo moje hledání.
Klasické mužské řešení je předstírat, že chaos neexistuje. Ideální je mlčet, to je mužská doména.
Myslím, že jsem nebyl sám, kdo si v období rané dospělosti kladl podobné otázky. A jak jsem postupně zjišťoval, naše společnost na tom v té době nebyla, co se mužství týče, příliš dobře a církev, jakkoliv bychom si přáli něco jiného, většinovou společnost vcelku kopírovala. Dnes, o čtvrt století později, je situace možná ještě horší než tenkrát.
Hovoříme o krizi identity. Kole ...
Celý článek je dostupný pouze pro naše předplatitele.
Máte-li předplatné, PŘIHLASTE SE.
Nemáte aktivní předplatné? Objednejte si ho.
