Tomáš Dittrich: Otcovství je napořád

Zdaleka to nebylo první překvapení toho druhu. Jediný člověk, na kterého Baryk nikdy nezaútočil, byla panička, máma. Potom pes zmizel. Táta ho odnesl ke zvěrolékaři, aby byl utracen. Nikoho se neptal. Prostě injekce. Tohle zklamání si budu pamatovat celý život. Nesmlouvavá otcovská autorita v akci.

Postihnout, co to vlastně otcovství je, není snadné, přestože na toto téma existují stohy potištěného papíru, o digitálních znacích nemluvě. Psychologové, kteří by to měli mít v malíčku, ale lepšími otci než ostatní kupodivu nebývají. Nadhled nad otcovstvím nemá nikdo, ani otcové, ani děti. Ty si uvědomují hlavně slabiny svých otců.

Otcovství je širší než křesťanství. Křesťané kladou důraz na Boha jako na Zachránce, ale on je také Stvořitelem. A otcovství je zásadní věcí stvoření. Proto nevěřící může být lepším otcem než leckterý věřící. Dokonce to nebývá výjimka. Na to, aby se dobře věnoval dětem, nemusí totiž být křesťanem. (Jsem ale přesvědčen, že křesťan má pro to, aby se stal dobrým otcem, skvělé předpoklady.)

Trochu zeširoka vysvětlím jednu překvapivou věc: Muži se začnou chovat jinak, když se mezi nimi objeví dáma. Třeba schůzi, kde do té chvíle seděli jen muži, totiž příchod ženy promění: Jakoby mávnutím kouzelného proutku začnou vztahy být zralejší a jednání věcnější i efektivnější. Zažil jsem nedávno, jak se proměnilo vzájemné chování tří našich vnuků (čtyři až šest let), když k nim po třech dnech přibyla dvouletá sestra/sestřenice. Najednou na sebe byli hodnější. Muži se chovají účelově, ať tam ta dáma je, nebo není: Jednou, když mezi sebou machrují jako kohouti, jindy, když se snaží líp vypadat před zástupkyní opačného pohlaví.

Účeloví jsme skoro pořád, ale možná existuje výjimka. Myslím, že otcovství je jediná role, kde se dlouhodobě nejde přetvařovat. Otec si před dětmi na nic hrát nemůže. Vidí ho jako pod rentgenem. Mezi potomky mu nezbývá než být takový, jaký opravdu je. To ještě neznamená, že je dobrý, jen to, že otcovství neumožňuje přetvářku.

Otec se otiskne. Nepropsal se do nás jen formou myšlenek, ale stal se součástí naší duše, a to přesto, že jsme jiní než on. Síla takového vlivu přesahuje cokoli jiného. Jde o hluboké formování, v dobrém i ve zlém, které se nedá shrnout do bodů zaprvé, zadruhé, zatřetí. Klíčovým hybným prvkem je tu totiž přítomnost.

Dříve byly děti s rodiči skoro pořád, i na poli. Průmyslová revoluce s fabrikami a nelidsky dlouhou pracovní dobou okradla děti o kus otcovství. Současný kolotoč práce a zábavy (někdy doplněný rozvodem) působí podobným směrem. Dnes se u výchovy dětí často mluví o kvalitně prožitém společném čase, ale zapomíná se na to podstatnější: Jde o množství společného času. Kvalita paradoxně, nepochopitelně, nemůže vyvážit kvantitu.

Být otcem znamená dělat i nepopulární, nechápaná rozhodnutí. Až jako otci mi došlo, že utratit Baryka bylo to nejlepší, co táta mohl udělat. Otec si uvědomuje zodpovědnost, a taky ji nese.

Mé děti mě nikdy nepřestaly zajímat. Ani v šedinách nevypadávám z role: Mám je pořád s sebou, i když jsem s nimi v přímém kontaktu vlastně zřídka. Nejde jen o to se jim věnovat, to je počáteční fáze otcovství. Otec děti nese, i když s nimi už moc být nemůže. Inspirují mě, podivuji se, co s nimi Bůh dělá. Možná mi v některých chvílích bylo být otcem zatěžko, ale na nic takového se nepamatuji. Vzpomínky zbyly jen dobré.

Vliv otce nekončí ani smrtí. Až teď, kdy už tátu nemám dlouho, shledávám, kam v mém chování a myšlení dosahuje, a to patrně ještě nevidím všechno.

Otec děti nemůže ztratit ani katastrofou. Ve dnech zkoušky zemřelo Jóbovi deset dětí a ztratil obrovský majetek. Když útrapami prošel, Bůh mu majetek zdvojnásobil. Jen dětí nedostal dvojnásob, ale zase deset. Kdo rozumí biblické mluvě, chápe, že mu „v nebi“ zůstalo i těch deset zemřelých. Otcovství (na rozdíl od manželství) přesahuje hranice věčnosti.

A pomalu docházíme k Bohu jako Otci. Až v něm se všechno propojuje. Od něj se odvozuje každá rodina (řecky od kmene „otec“, Ef 3,15), všechno, co žije. Jen kvůli němu má to, co se děje, souvislost, sourodost, řád, upevnění. Bez této otcovské hlubiny by na světě bylo jen hemžení, chaos, džungle. Je-li Bůh původcem všeho, nemůže člověku bez poznání Boha dávat smysl nic, vůbec nic. Většina lidí ten smysl opravdu nevidí, mnozí se kvůli tomu trápí.

Ježíš se modlil: „A toto je život věčný: Aby poznávali tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista.“ (J 17,3) V Otci všechno pramení, ale k němu všechno i směřuje. Dějiny lidstva jsou dějinami stvoření, a proto mají své vyvrcholení a naplnění: Bůh bude všechno ve všem.

Skoro všechny české překlady v uvedené šokující definici věčného života uvádějí: „Aby poznali tebe... “ Tím se obracejí buď k daleké budoucnosti, nebo snad k okamžiku znovuzrození. Přesný překlad ale říká: „Aby poznávali tebe...“ Poznávání Boha jako otce je proces. Nebeský Otec je totiž s námi pořád, ne jen ten člověčí.

Tomáš Dittrich