Tomáš Dittrich: Co čekáš od kázání?

Asi se shodneme, že kázání je pro život církve i pro šíření křesťanství klíčové. Kázání Jana Křtitele odemykala srdce národa. Ježíš to měl podobné, jen k tomu ještě přistoupily zázraky. Lidé za Janovým kázáním vycházeli na poušť a Ježíše hledali, až pronásledovali prakticky všude. Je vidět, že oba pro šíření svého poselství (které bylo shodou okolností obdobné: Boží království přichází!) volili formu akustickou, nikoli psanou. Dnes máme spoustu knih, a přesto cítíme, že k růstu Království bez kázání nedojde. Pavlova věta „víra je ze slyšení“ neztratila vynálezem knihtisku svou hloubku ani tajemství.

Napadly mě čtyři cíle, které může posluchač kázání sledovat:

1. Prožít hezky bohoslužbu.
2. Najít v kázání něco, v čem se může změnit a lépe poznávat Boha. U dlouhodobých častých návštěvníků shromáždění se tohle asi nedá splnit každým kázáním, protože už ledacos slyšeli a v ledačems se už změnili, ale být takto osloven i jen jednou za měsíc je skvělé.
3. Být vystaven působení Božího slova. Tento bod odlišuji od bodu předcházejícího – přestože praktické vyústění některé myšlenky kázání není odmítáno, není to to nejdůležitější. K tomu, aby Boží slovo v našem životě působilo, totiž nepotřebuje bezprostřední praktický výstup.
4. Uvědomovat si, prožívat a hledat celkovou (Boží) perspektivu pro sebe, církev, národ a lidstvo. Ani tady není kladen důraz na praktickou osobní proměnu.

Tyto čtyři cíle nestojí proti sobě. První z nich bych třeba oželel, i když proti „hezkým bohoslužbám“ skoro nic nemám. Nicméně abych přijal něco od Boha, abych zažil nějakou změnu do Boží podoby, abych Boha víc poznal, jsem ochoten pohodlí oželet. Radši budu vyprovokován, zažiju tlak i to, že vím, že se musím k Bibli nebo přímo k danému kázání doma vrátit.

Nejčastější je asi přístup mírného pokroku, což je bod 2. Být nějak osloven, aby to navázalo na to, jak Písmu rozumím, a aby to vedlo k dílčí změně. Tady trochu skřípe to, že Ježíš jednotlivcům i zástupům adresoval i tvrdé výzvy. Na to v tom, jak ve sborech fungujeme, nejsme zařízeni. Co kdyby Bůh někdy chtěl přijít s něčím drsným?

Třetí bod s tím není v rozporu, ale přináší něco dalšího. Boží slovo působí, i když se neděje žádná okamžitá změna. Jde o Boha nezávisle na našich hledáních a trampotách. Nejdůležitější je, jaký je on. Někomu to není blízké. Úspěšní kazatelé se dnes zaměřují hlavně na první dva body. Jsem pro, ale přání mít jen aktuální výstupy by dosah Božího slova vlastně omezovalo.

Slyšel jsi už možná, jak se vnuk zeptal babičky, která právě přišla ze shromáždění, co si zapamatovala z kázání. Když řekla, že nic, nadhodil, proč tam teda chodí. „Mám hlavu děravou jako koš,“ odpověděla stará žena, „a Boží slovo je jako voda. Když košem proteče, koš se pročistí.“ Myslím, že to není povzbuzení jen pro zapomnětlivé. Pravidelné pročišťování potřebujeme všichni. Tím ale nemyslím opakování starých známých věcí, které se nedotýkají srdce, protože, běda, jsou destilované, zbavené příchuti obyčejného života. Ne každé kázání vycházející z biblického textu očišťuje. Chce to příměs potu a krve toho, kdo káže.

Ani bod 4 nemusí být pro někoho košer. Pokaždé připomínat spasení světa i Kristův druhý příchod není jen tak. Může to být prázdné a posluchače by pak tyto důležité věci mohly omrzet. Kazatelský mainstream dnes připouští jen výkladová kázání: Vyber si kratší biblický text a předepsaným způsobem ho vylož. Tradiční probuzenecký přístup, kdy se od Adama dojde ke kříži a vzkříšení, pokud možno přes pasáže z Žalmů i Proroků, dnes v „lepší společnosti“ nefrčí. Možná bych k tomu řekl i naštěstí, ale po těchto klasických letničních kázáních, při kterých se obracela spousta lidí, se mi na druhou stranu stýská. Alegorický výklad Písma bývá dnes rovněž zatracován, a to neprávem, protože se s ním potkáváme i v Nové smlouvě (třeba 1K 10,1–4).

Jak se pozná dobré kázání? Zdá se, že na první pohled (vlastně poslech, i když „pohled“ je jeho nedílnou složkou). Přímo klíčová je osoba kazatele. Je ryzí? Žije to, co říká? (To se většinou nedá poznat ze záznamu. I proto internetová kázání nedoporučuji jako základ, ale jen jako doplněk.)

U kazatele je důležité, o co mu v životě běží. Lidé, kteří jsou s ním v jednom sboru, to mohou tušit. Kam chce své posluchače přivést? Nebo jim chce jen vytvářet prostředí, kde se budou cítit dobře? Tam by totiž něco chybělo. Dokáže své poselství srozumitelně předávat, nebo svůj třeba ryzí život žije pro sebe, a kolem ukapávají jen nepřehledné kapičky?

Kazatel nemůže být dokonalý, ale co posluchač? Hledá víc pravdu, nebo potvrzení vlastních představ? Je ochotný nechat se ovlivnit? Je připravený k tomu, že ho kázání povede ke změně, která ho třeba ani nenapadla? To není tak snadné. Kazatelé mi opakovaně říkali, že při hostování bylo jejich poselství přijímáno vděčněji než „doma“. Ježíš taky měl v Nazaretu kázání sice dobré, které ale vyvolalo negativní reakci a svým způsobem negativní ovoce.

Dobrý kazatel a dobrý posluchač, to je kombinace snů. Kazatele i posluchače dělá dobrým jejich život v Boží přítomnosti. Toužím po kázáních, která změní svět.