Tomáš Dittrich: Usmolená modlitba

Obdivuji Mojžíše, který s Adonajem prožil na hoře 40 dní, a pak se tam z jistých důvodů vrátil a své modlení prodloužil o dalších 40. Chtěl bych být jako on, a přitom si většinou vystačím s půlhodinou modliteb.

Proč se tedy modlím rád? Vlastně nevím. Možná proto, že cítím, že mě Bůh k modlitbě povolal. To, že se se mnou chce modlit sám dobrý Bůh, mě nenechává chladným. Taky se rád modlím proto, že jsem poznal, že moje modlitba má moc. Mnohokrát jsem zažil změnu, když jsem se za něco začal přimlouvat. Taky jsem opakovaně zjistil, že se některým lidem najednou nedařilo, když jsem se za ně přestal modlit. Tomu se vždycky divím. „Takový mdlý modlitebník jako já, a tohle…“ Vyzkoušel jsem si to už tolikrát, že se radši modlím.

U přitlumených modliteb často hraje roli únava. Pavel Neústupný, český emigrant v Německu, jehož jsem v Západním Berlíně navštívil ještě za komunismu (a od kterého jsem se možná modlitbou „nakazil“), to řešil silnými dávkami kofeinu (jeden z jeho nočních sloganů byl „káfo, brácho“) a tím, že při modlitbách chodil. Zjistil jsem, že když zrovna neprší, jsem venku schopen se modlit ve stavu, kdy bych doma tak akorát seděl před televizí.

Musím se do modlitby nutit? To ne. Dodržuji disciplínu, ale modlit se pro mě není nic tíživého. Když se modlím, naplňuje mě to, a někdy mám z modlení přímo radost. Nikdy se při modlitbě netěším, že už skončím (to bych totiž prostě skončil, protože mě k modlitbě nikdo nenutí). Problémem u mě bývá se k modlení přimět, tedy začít.

Přestože v praxi vidím, že někteří křesťané mají k modlitbě blíž než druzí, neznám v Písmu nic, co by naznačovalo, že k modlení je třeba zvláštní obdarování nebo povolání. Kdyby tam něco takového bylo, určitě bych si to pamatoval a bral to jako důkaz, že patřím do skupiny, která k modlitbě obdarovaná není.

Setkal jsem se s vžitou „teologickou“ konstrukcí, která se z modlitebníků snaží udělat něco jako evangelisty či učitele: Tamti jsou obdarovaní k tomu a k tomu a tihle holt k modlitbě. Od seriózních zahraničních kazatelů jsem slyšel dokonce nesmysl, že modlitebníci víceméně patří do kategorie proroků. Myslím, že za tím někde v pozadí stojí neuvědomělá snaha vyrovnat se s tím, že lidé, kteří s tím přišli, prožívali, že jsou tak špatní modlitebníci, že není možné, aby modlitební služba byla povoláním pro všechny.

Ale s modlitbou to není jako s charismaty ani jako s církevními úřady neboli služebnostmi. K modlitbě jsou voláni všichni kristovci, úplně všichni (třeba 1Te 5,17). Jako křesťané se modlení nezbavíme. Modlitba zůstává naším doživotním úkolem. Když překvapen zjišťuji, že moje usmolená modlitba má dopad na životy lidí i na další věci, sedí mi to s univerzálním povoláním křesťanů k modlitbě – i takových, jako jsem já. Možná si Bůh o mé modlitbě nemyslí, že je to druhá jakost.

Prvním krokem ke zlepšení modlitebního života u člověka, který patří Kristu, může být, že si připustí, že se nemodlí rád. „Tak to být nemá, co s tím mám dělat? Jak najdu k modlitbě sílu? Pane, pomoz mi...“ No, vidím, že dotyčný je na dobré cestě. Ti, kteří se modlí rádi, ale moc to neumějí (což je, jak jsem se snažil vysvětlit, můj případ), to mají těžší.

Někteří křesťané mají z toho, že se nemodlí, tak špatné svědomí, že se prostě už nemodlí. Dívají se na sebe jako na modlitebníky-outsidery a lámou nad sebou hůl. Přitom modlitba je pro ně připravena a čeká na ně. Začít se modlit je to nejjednodušší, co člověk ve vztahu k Bohu může udělat. Dvouhodinová modlitba nemusí být víc než modlitba dvouminutová. Začít se modlit nás nestojí nic (o opakované nebo pravidelné modlitbě to neříkám), a přitom to může znamenat hodně.

Necítíš se hodný předstoupit před tvář svatého Boha? Gratuluji, právě jsi splnil nejtěžší podmínku, aby ses mohl začít modlit. Pomodlit se nás nic nestojí, a může to přinést velké věci nám i druhým. Modlitba je podivuhodný vynález. I kdyby se stalo cokoli, můžeme s ní jednoduše začít.

Článek původně vyšel v Životě víry 2016/10.