Tomáš Dittrich: Bůh, který překvapuje
člověk, kterému jeho představy o Bohu nezastiňují Boží realitu, bývá Božím jednáním vždycky překvapen. To ale znamená, že jeho představy o Bohu jsou chabé – jinak by nebyl překvapen. Ale mohou naše představy o něm nebýt chabé? Nejhorší podle mě totiž je, když Bůh člověka nepřekvapí. Znamená to, že se takový člověk s Bohem nepotkává ani na křižovatkách.
Audio pouze pro předplatitele
David – usvědčený jako cizoložník a vrah – slyší z úst proroka Nátana strašlivý ortel: Tvůj syn zemře. David se postí a spí na zemi. Za týden dítě zemřelo. Služebníci to Davidovi nechtěli prozradit, aby si něco neudělal, ale jakmile vytušil realitu, okamžitě s půstem skončil. Poklonil se Bohu ve stánku a dal si dobrou večeři. Pro své okolí se proto stal záhadou. Měl by podle nich truchlit ještě nejméně týden!
To, že Bůh odpouští okamžitě, byla pro Davida realita. Nosil to zapsané v srdci, na rozdíl od mnoha dnešních křesťanů. To, že spal na podlaze a postil se, nebylo vyjádření lítosti za hrůzné činy, pro které na něj dolehl trest. Byl to jen pokus získat od Boha milost pro své novorozené dítě. Lítost prožil v okamžiku přiznání hříchu, a to mu (i Bohu) stačilo.
Tváří v tvář otci marnotratný syn ani nestihne doříct svůj krátký, cestou domů patrně mnohokrát opakovaný proslov. Otec je rychle hotový. Poznal pravost synova pokání. Syn uznal, že není hoden nazývat se jeho ...
Celý článek je dostupný pouze pro naše předplatitele.
Máte-li předplatné, PŘIHLASTE SE.
Nemáte aktivní předplatné? Objednejte si ho.
