Sobotní myšlenka: Cesta do hor

Na mysli mi vytanula slova dávného mudrce: naslouchejte a nechte se nadchnout. Zaposlouchal jsem se do tiché horské noci. Byla bezvětrná, a přesto jsem cítil lehkou, svěží vůni rozkvetlých vysokohorských luk, celé dny bys na nich mohl tančit svůj tanec. Pouze matný svit hvězd a měsíce prosvítal temnou oblohu, přesto jsem před očima viděl vysoké štíty a mohutné ledovce, které lidská ruka ve své snaze být Bohem ještě nestačila zničit. I dnes mocně ukazují na lidskou maličkost: vždyť na svém místě stály dávno předtím, než je jakýkoliv člověk mohl spatřit.

Noc byla chladná, ale i tak jsem na tváři cítil paprsky vycházejícího slunce, tolik hřejivého pro zlomené lidské srdce. Tu noc jsem se nadchnul, a když první rudý paprsek ozářil mou tvář, zamiloval jsem se. Bláznivě a divoce, tak jako se starý muž k posměchu a pohrdání mnohých zamiluje do o desítky let mladší dívky, zamiloval jsem se i já, snad k posměchu a pohrdání mnohých, do Božího díla. Do hlubokých lesů, kde pod korunami mohutných stromů i dnes může člověk celé dny procházet nespatřen. Do hlubokých jezer a divokých řek, v jejichž hladinách se dosud zrcadlí hvězdná nebesa, bázeň na jejich březích vždy cítím. A ze všeho nejvíc jsem si zamiloval hory, vysoké rozeklané štíty, nekonečné louky a majestátní ledovce, kde jediná chyba může přinést smrt. Na jejich vrcholcích jsem se konečně setkal i s jejich Tvůrcem.

Cesta do hor vede k Bohu

Vždyť jak bych mohl milovat dílo a nemilovat jeho Stvořitele? Tam, kde jsem hledal klid a pokoj, jsem byl nalezen Nekonečnou Láskou. Tím, kdo mi do srdce může dát věčný pokoj. Tehdy jsem poznal, že cesta do hor je zákonitě cestou k Bohu. Tak jako v obrazu můžeme vidět odraz jeho autora, jeho pocitů a charakteru, i v Božím díle můžeme zahlédnout jeho tvář. Sv. Tomáš Akvinský popsal pět cest k Bohu. Bylo mi dáno poznat další, tu, která prochází horami, cestu přírody. V každém kameni, jakých u většiny pěšin leží tisíce, ve vůni pestrobarevných květů, zpěvu ptáků vítajících nové jitro, v ostrosti skal i v každém paprsku jasného slunce je stále možné zahlédnout Boží tvář. Stačí naslouchat a nechat se nadchnout.

Zvláštní je tato cesta, velmi odlišná od ostatních. Mnoho obětí člověk musí přinést, nedá se po ní jít bez námahy, nelze čekat procházku růžovým sadem. Učí velké pokoře, pyšný po ní daleko nedojde. Nemá jasný směr ani cíl, samotná cesta je cílem, vždyť sám Ježíš řekl, že je Cestou. Obtížná je to stezka, někdy tě dostane na dno fyzických i psychických sil, může tě přiblížit na dosah smrti, možná budeš muset balancovat na její hraně. Je to cesta na první pohled šílená, ale cesta, na které nalezneš Boží tvář. Tak ji zvaž. Naslouchej a nech se nadchnout, zapal jiskru a z jiskry vznikne plamen – plamen, který zažehne požár, který nepůjde zastavit.