Sázet, zalévat… a přestat se porovnávat (fejeton)
Při rozhovorech s lidmi často slyším: „Dělat církev v Americe nebo Austrálii je jednoduché. Stačí mít peníze, velké parkoviště a profi kapelu.“ Ano, Amerika je velká a pestrá a některé sbory tam až neuvěřitelně rostou. Zároveň je ale mnoho sborů, které pomalu umírají – ne během pěti let, ale během desetiletí.
(Audioverze bude k dispozici v nejbližších dnech.)
Sbory, kde máme přátele a podporovatele, opravdu rostou. Na druhou stranu, zdá se, že existuje něco jako minimální „kritická masa lidí“, kteří tvoří rostoucí církev. Ježíš začal s dvanácti učedníky, ale po třech letech před Letnicemi jich již bylo kolem sto dvaceti. Tlak, radosti i starosti nesli spolu.
Apoštol Pavel píše: „Já jsem zasadil, Apollos zaléval, ale Bůh dal vzrůst. A tak už nic neznamená ten, kdo sází, ani ten, kdo zalévá, nýbrž Bůh, který dává vzrůst.“ (1K 3,6–7) To mě osvobozuje od porovnávání. Mým úkolem je být věrný – růst má na starosti Bůh.
Nemůžeme sázet, zalévat a sklízet sami. Potřeba a úroda je tak velká, že potřebujeme být součástí týmu, který navzájem unese tlaky, radosti i starosti. Když své síly dělíme s ostatními, je větší šance, že to, co děláme, bude zdravě růst.
Není mi jedno, když je církev poloprázdná. Dívám se na ni jako na poloplnou – s místem pro mnoho ztracených a hledajících okolo nás. Máme možnost se přidat – modlitbou, tím, co umíme, a svědectvím lidem kolem sebe v rodině, práci i sousedství. Toužím, aby lidé, které mám aktuálně kolem sebe – devět konkrétních tváří – poznali Krista a stali se součástí jeho království. A věřím, že Bůh má dobrý čas i pro církev v naší zemi – aby nebyla poloprázdná, ale naplněná jeho slovem, přítomností a svědectvím o jeho moci.
Marek Bužga, KS Ostrava
