Rango: Chameleon trpící narcismem

Rango je chameleonek žijící v teráriu – tedy jen do chvíle, kdy vypadne z auta uprostřed pouští lemované americké dálnice. Při hledání cesty zpět natrefí na městečko westernového stylu Dirt (Špína) obývané vším možným malým zvířectvem, od ptáků, přes plazy až po drobné savce. Rango šťastnou náhodou zbaví město obávaného sokola, stane se místní legendou a je jmenován šerifem. Dostává za úkol najít k přežití v poušti nutnou vodu, která se z neznámého důvodu začala z města ztrácet. Rango se však stane nepohodlným, když začne odhalovat spiknutí vedení města ohledně zmizelé vody, lež ohledně jeho hrdinství je odhalena a město je nucen opustit. Musí jít do sebe, setkat se s tajemnou postavou Ducha Západu a vzepřít se svému podvodu. To všechno aby byl schopen se vrátit, získat pro město vodu, zbavit ho nepřátel a obhájit svou čest před leguánkou Beans, která ho miluje. 

Špička ve své třídě 

Film Rango překvapuje vysokou kvalitou. Tím prvním, co zaujme, je zcela odlišná animace postav, než jakou najdete ve většině zvířecích animáků – žádní roztomilí tvorečkové, ale realisticky ztvárněná fauna. Ale nejde jen o animaci. Rango je lahůdka co se týče šílených a dobře fungujících kombinací. Pojďme věnovat pět minut ukázce, která se směle může řadit mezi nejlepší kinematografické momenty. Máte chuť na kombinaci westernové honičky, narážek na Piráty z Karibiku, Wagnerovy Jízdy valkýr, druhoválečných leteckých soubojů, Straussova valčíku a dobrého humoru? 

Rangova katarze 

Chameleon je prototypem narcistního podvodníka. Považuje se za nulu z akvárka, která přežívá díky kontaktu s hračkami, vlastně mu nikdy nebyl otevřen svobodný svět. A když k tomu dojde, jediným módem, ve kterém zvládá fungovat, je přetvářka. Vydává se za někoho, kým není, a jelikož mysl je při vytváření stínové identity rafinovaná, Rangovi to díky intelektu a hereckému talentu klape. Famózně obalamutí celé město a na pár chvil si vyslouží obdiv a slávu. Tedy jen dokud vše nepraskne jako pouťový balónek. V okamžiku odhalení jeho opravdové identity je ničím a nikým, před ostatními neunese sám sebe a zbývá jediná možnost. Únik. V poušti dojde ke očišťujícímu klimaxu Rangovy osobní historie: setkává se s mystickým Duchem Západu (westernový herec Clint Eastwood). 

Dobré shrnutí. Dosud se vše točilo jen kolem něj a jeho narcis kvetl kropený falší. Po porážce a vyhoštění vysloví trpkou pravdu o svém nitru: „Jsem nikdo.“ Nyní musí volit – buď v poušti sám se sebou umře, nebo se navzdory hanbě (ale pro dobro druhých) vrátí do města a najde vodu.  

Stín jdoucí před námi 

Zápas se stínovým já není výhradní záležitostí plazů menších velikostí snažících se sbalit leguánku. Není-li dítěti (a člověku obecně) při jeho růstu věnována zdravá pozornost, jeho mysl hnaná pudem mentální sebezáchovy se uchýlí k podvodným způsobům, jak nasytit potřebu lásky. Rango je dobře ztvárněným příklad narcise. Použije vše, jen aby si zajistil to, co nikdy nedostal: přijetí a uznání. Je skvělým hercem role neexistující dokonalé bytosti a bez ohledu na rozdíl mezi pravdou a lží, láskou a nenávistí učiní cokoliv, jen aby si zajistil pošpiněnou verzi lásky – pyšnou slávu.

Verzí falešného já existuje více. Psycholožka Karen Horney vedle narcise popisuje ještě zlý, mocichtivý typ a typ sebezapírající. Mocichtivý podvodník nepotřebuje ani tak obdiv, jako spíš kontrolu ostatních, která mu dodává pocit vlastní hodnoty. Zapírající člověk žije ze štěstí jiných, i kdyby to stálo vše, co má – ostatní má rád právě tolik, kolik sebe sama nesnáší. Ve spokojenosti ostatních nachází svou hodnotu. Jde o dělení veskrze základní, realita lidské mysli je často složitější a výše popsané typy může různě kombinovat.

Nebezpečí falešného já dobrým způsobem popisuje také pastor Brennan Manning ve své knize Otcovo dítě. Během aktivní služby v sobě objevil karikaturu člověka, falešné já bez vlastní osobnosti, zvláštní přetvářku a masku, podvodníka, který obracel veškerou pozornost jen na něj samotného a vylučoval z jeho prožívání druhé. Ve své službě byl konfrontován výzvou vzepřít se tomuto podvodu, aby mohl opravdu milovat Boha, druhé i sama sebe. To, co ho nakonec přemohlo, byla láska Boha Otce, fakt, že vždy byl, je a bude milovaný. 

Otcova láska

Podvodník uvnitř nás potřebuje objetí, naše odpuštění, potřebuje kvalitní přátelské vztahy, možná i terapii a jako základ i dovršení všeho potřebuje zakusit Otcovu lásku. Falešné identity vyrůstají velmi často ze sebenenávisti – opravdové já je vyhodnoceno jako nežádoucí a zakryto maskou, jakýmsi „lepším“ já. A právě tady se dotýkáme Golgoty. Bůh nám dokazuje svou lásku tím, že v Kristu sestupuje do destruktivních proudů odmítnutí. Na kříži se trhá láskyplný vztah Trojice. Milovaný Boží Syn se stává, jak píše Pavel, prokletím a hříchem (2. Korintským 5,21 a Galatským 3,13), tedy něčím, co Bůh nesnáší. Spustí se tedy v něm autoimunitní reakce, na Golgotě nenavštíví svého Syna láskou, ale tmou soudu (tříhodinová tma je citace z Amose 8:9, kde jde o tmu Božího rozsudku). A aby se hrůzné trhání Boha zaživa završilo, Kristus vyřkne strašná slova: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“

Proč jsou strašná? Jednak kvůli opuštěnosti samotné, pak ale i proto, jak Ježíš svého tátu osloví. „Bože.“ Z toho vane mrazivý chlad – tak neosobně mu nikdy neřekl. Vždy ho oslovoval  „Otče“. „Bože“ z jeho úst prostě nikdy nezazní. Nyní to ale není možné, nyní se láskyplné pouto trhá, nyní je Bůh opuštěný Bohem, nyní se Milovaný stává Zavrženým, nyní Otec ztratil Syna. Nyní zní univerzem bolestný řev Boha kříže: „Abych ti, drahý člověče, dokázal svou lásku, beru na sebe tvé stíny a plním se tak nenávistí vůči sobě samotnému.“ Prožitek Kristovy lásky přemáhající každý podvod nás může provázet na cestě za zdravým přístupem k sobě i jiným. Kéž z nás Bůh strhne masky, kéž sláva stvoření zazáří skrze posvěcenou identitu, která se za sebe nestydí. Protože Rango je fajn, když je, kým je, ne když se snaží být někým… kým není.