Před trůnem s rudým okem (povídka)
Soud nad egyptskými bohy (2M 12,12)
V trůním sálu temného ponebesí se shromáždilo všech sto třicet pět vládců Egypta. Vlastně jich bylo sto třicet čtyři. Stý třicátý pátý trůn, který zářil zlatem a drahokamy víc než ostatní trůny a také je převyšoval velikostí a majestátem, byl zatím prázdný. Ale již brzy měl na něm usednout ten, kterému se měli zodpovídat za devět egyptských ran.
„Podívejte se, co jsem dokázal!“ křičel Satan. „Ten, který měl být Spasitelem, je mrtev!“
Vtom se ozval dutý zvuk gongu, při kterém se všem vládcům sevřelo srdce, a oni spěšně vstali ze svých trůnů.
„Přichází Syn jitřenky, nejvyšší bůh a právoplatný vládce celého vesmíru, zde v Egyptě titulovaný jménem Hor!“ Vysoký nepříjemný skřek vrátného démona ohlásil příchozího, kterého všichni se strachem čekali. V bráně se objevila obrovitá, zlatě zářící postava, a všech sto třicet čtyři temných stínů padlo tváří k zemi. Satan osobně! Zpupný duch následován dvoučlenným doprovodem Smrti a Pekla pomalu prošel uličkou mezi dvěma řadami ležících bohů a usedl na svůj trůn. Smrt a peklo se postavili po jeho pravici a levici. V opěradle nad jeho hlavou se skvěl symbol jednoho oka s rubínem uprostřed, který se nyní rudě rozzářil.
Satan se dlouho pásl pohledem na ponížení svých služebníků. Věděl, že každý z nich ho nenávidí a bojí se ho. Však on je nenávidí taky a pohrdá jimi. Pohrdá jimi, ale potřebuje je a oni potřebují jeho.
Pokynul pravicí a anděl Smrt se nadechl: „Vstaňte,“ ozval se jeho hlas, prázdný a dutý jako hlas mrtvého. Všichni egyptští bohové se spěšně vztyčili před svými trůny, ale nikdo z nich se neposadil.
„Hlášení!“ zasyčel anděl Peklo.
Z řady vystoupil Amon, postavil se čelem k trůnu a velmi hluboce se uklonil. „Vítáme zde srdečně našeho pána i jeho vznešený doprovod,“ začal. „Dovol, pane, přednesu ti podrobnou zprávu z našich bojů. Devět ran, které dopadly na Egypt, by snad mohly vypadat jako prohra, ale na desátou ránu jsme již dobře připraveni a odrazíme…“
Satan se najednou prudce vztyčil v celé své výšce a třesa se hněvem ukázal prstem na Amona. Všichni egyptští bohové opět padli tváří k zemi. Smrt a Peklo se hluboce uklonili a zůstali v předklonu.
„Odrazíte?“ zařval Ďábel hlasem, který temné anděly ohlušoval a připravoval je o poslední zbytky odvahy. „Prohráli jste bitvu na celé čáře, Mojžíše a Árona jste nechali žít a nebeská armáda v čele s Michaelem pustoší Egypt, kterému vy máte vládnout! A vy, neschopná sebranko, mi budete do očí tvrdit, že něco odrazíte?“
Nastalo dlouhé ticho, které znova přerušil Satan, už klidnějším hlasem. „Něco vám řeknu, vy pitomci. Tuto noc Jahve rozváže anděla hubitele, a ten zabije každého prvorozeného v Egyptě! Úplně vás znemožní! Mě znemožní! Tak se staráte o čest a slávu svého pána?“
Imhotep si dodal odvahu a ozval se, aniž zvedl hlavu ze země: „Můj pane, mohu promluvit?“
Peklo tázavě pohlédl na Satana, který přikývl.
„Mluv, Imhotepe,“ zasyčel Peklo, „ale neunavuj pána dlouhými řečmi.“
„Můj pane,“ začal opatrně Imhotep, „Izraelci jsou lid početný a každá rodina má někoho prvorozeného. Hubitel postihne Izraelce stejně jako Egypťany, a Jahve bude také zneuctěn – jako bezmocný bůžek.“
„Nebude,“ pronesl Satan nebezpečně tichým hlasem. „Jahve přijme k usmíření svého hněvu krev beránka. Kdo bude mít na veřejích beránkovu krev, ten bude před hubitelem v bezpečí. Egypťané nic takového mít nebudou. Židé tomu teď říkají pascha, Velikonoce.“
Satan se rozhlédl a pokynul pravicí.
„Vztyk,“ zazněl dutě hlas Smrti. Démonští bohové se postavili a hleděli před sebe. „Až se zkáza přežene, snažte se napravit, co se dá. A snažte se hodně, protože já nezapomínám!“ Satanův hlas nabyl na říznosti: „Čekejte, že se vrátím a s každým z vás si vaše selhání vyřídím. A jednou si to vyřídím i s tebou, Jahve,“ dodal tiše.
Pak, následován svými nohsledy, rychlým krokem opustil trůnní sál egyptského božstva.
Soud nad knížetem tohoto světa (J 16,11)
Satan stál vzpřímeně nad shromážděním démonských bohů, které dal při této příležitosti svolat z celého světa. Nerad se usmíval, ale tentokrát si nemohl pomoci. Cítil triumf tak veliký, jaký ještě nikdy nezažil. Ani poté, co svedl Evu k tomu, že ochutnala zakázané ovoce, se necítil tak hrdý a šťastný.
„Podívejte se, synáčkové moji, co váš pán dokázal!“ začal neobvykle sladkým hlasem. „Ten, který měl být Kristem a Spasitelem všech lidí a celého všehomíra, je mrtev! Rozšvihaný na kaši, pověšený na kříž – a teď už dva dny hnije v hrobě! A to bylo chvástání a řečí, které měl! Prý ,kdo ve mně věří, má život věčný‘!“ pitvořil se, zcela opojený vlastní důležitostí. „Vždyť nedokázal zachránit ani svůj život!“
Pak Ďábel ztratil poslední zbytky soudnosti a sebeovládání, přestal se svým chvástáním před padlými anděly a otočil se k nim zády. Zvedl svůj obličej k nebi a zakřičel: „Vidíš, Jahve? Jsem stále tvým neporaženým nepřítelem. Ber to jako moji pomstu za Egypt. Pošlapal a zničil jsem tvoji paschu, tvoje Velikonoce, a zůstávám na trůnu tohoto světa a zůstanu králem navěky!“
Ve chvíli, kdy zaznělo slovo „navěky“, sjel z nebe zářivý blesk a ničivou silou uhodil doprostřed temného shromáždění. Pak následoval dunivý zvuk hromu, který celým ponebesím otřásl takovou silou, že ani jeden z démonů, ani Satan sám, nedokázali zůstat stát na vlastních nohou. Zuřící, vystrašený Ďábel rychle vstával a snažil se nabýt ztracenou důstojnost. Oči oslněné Božím bleskem jej nesnesitelně pálily a v zalehlých uších mu pískalo. Ostatní na tom byli stejně, nebo hůře.
Vtom u zničené brány zaslechl nějaký lomoz. Přes trosky se snažili dostat oba jeho nohsledi, nejmocnější padlí andělé Smrt a Peklo. Ve tvářích měli vepsánu hrůzu a neovladatelně se třásli. Přiběhli ke svému pánu a padli obličeji k zemi.
„Co tu děláte a jak se to chováte, idioti?“ sykl Ďábel. „To vás tak vyděsil blesk a hrom? Copak jste i vy jako baby a malí haranti?“
„Neudržel jsem ho,“ řekl temně Smrt.
„Jak, koho, co?“ koktal Satan a spolu se svíravým pocitem v břiše v něm rostlo neblahé tušení.
„Ježíše. Ježíše Krista, můj pane,“ syčel vyděšeně Peklo. „Nemohli jsme ho udržet v moci smrti, nešlo to. Jahveho nebeská moc přišla jako sluneční bouře, jako spalující oheň, jako příval…“ odmlčel se a udeřil čelem o zem.
Satan najednou vypadal malý a slabý. Stál se svěšenými rameny a tupě zíral do prázdna. Jeho podřízení na něj bezradně hleděli, čekali na jeho slovo, ale on jim najednou neměl co říct. Nevěděl, co bude dál, ale cítil, že to je začátek jeho konce. Znovu se rozpomněl na Egypt, na oběti beránků, a pomalu mu docházel smysl Božího plánu. Tentokrát Jahve přijal jako oběť k usmíření svého hněvu krev vlastního syna. On byl tím posledním beránkem. Zabitým, ale teď vzkříšeným. Náhlé poznání, že ukřižováním Krista napomáhal naplnit Boží odvěký plán, Ďábla udeřilo jako kladivo. Kdyby to jen tušil, jeho život by chránil – a místo toho jej nechal zavraždit, a tím nad sebou sám vyřkl ortel. Tato poslední pascha, tyto Velikonoce, mu definitivně zlámaly vaz…
Pomalu se napřímil a v očích mu zaplál zlý oheň. Dobrá, je to jeho konec, ohnivému jezeru se nevyhne, ale co nejvíce těch nenáviděných lidských bytostí tam strhne s sebou.
„Ty,“ obořil se na nejbližšího temného anděla. „Vstávej, pitomče,“ třásl mu s ramenem, „neválej se tu jako pytel bahna! Tvé jméno!“
„Jsem Lež, pane,“ hluboce se uklonil démon. Satanovy oči se zúžily v pouhé štěrbiny.
„Vezmi si, kolik vojska potřebuješ, a všem lidem až do konce věků budeš zastírat pravý smysl Velikonoc! Žádný Kristus, žádné vzkříšení, žádná spása, nic takového! Rozumíš?“
„A co jim mám místo toho nabídnout, pane?“ ptal se ještě viditelně otřesený démon.
„Cokoli chceš, ty tupá hlavo,“ ušklíbl se Satan. „Můžeš je třeba učit na Velikonoce malovat vajíčka…“
Původně publikováno v časopisu Život víry 2015/4.
