Pokusila jsem se předávkovat prášky (příběh čtenářky)

Pak začal nový školní rok, ale já jsem si svoje problémy nesla s sebou. A začaly se k tomu přibalovat další. V březnu to dospělo do bodu, kdy jsem nevydržela jediný den bez řezání. Nemohla jsem spát kvůli příšernému stresu z přijímaček na střední školu. Denně jsem spala maximálně čtyři hodiny, do toho jsem musela chodit na spoustu kroužků, učit se na přijímačky i do školy, protože jsem chtěla dokončit základní školu s vyznamenáním. Doteď pořádně nechápu, jak jsem mohla zvládat žít. 

Měla jsem pocit, že po přijímačkách se všechno zlepší a polovina mých problémů se vyřeší. Nevyřešila – i dva týdny po přijímačkách jsem stále nemohla spát a strach z přijímaček vyměnil strach z nové školy. Ačkoliv jsem se na školu dostala, pocity, že jsem neschopná, hloupá a zbytečná, stále přetrvávaly. Nakonec to došlo do bodu, kdy jsem se 6. května pokusila předávkovat prášky. 

V nemocnici to bylo hrozné. Pocit, že jste tak neschopný, že se nezvládnete ani zabít, je k nevydržení. Ale vydržela jsem to. Žiju, jsem tady a už jsem přes tři měsíce čistá. A ačkoliv je to někdy fakt dost těžký, stále se držím a chci s tím navždy přestat. Na konci devítky jsem sice vyznamenání neměla, ale se svou absencí jsem ráda, že jsem ji vůbec dokončila. Na střední školu mě vzali a můžu to vzít jako nový začátek.

Taky si poslední dobou začínám uvědomovat, že Bůh byl vždycky se mnou. Byl blízko, i když jsem to nevnímala. Už vím, že mě miluje. I přesto, jaké dělám chyby, přestože hřeším, přestože sama sebe nesnáším. A miloval mě i v těch chvílích, kdy jsem svoje problémy řešila žiletkou.